Červenec 2013

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 10.

12. července 2013 v 16:42 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Povídali jsme si celý den, dokud nezapadlo slunce a musím uznat, že to bylo milé. Brebentil hlavně Safír, a já, i když to u mě není zvykem, naslouchal. Nedozvěděl jsem se nic nového - když jsem zavedl řeč na rodinu, vykroutil se z toho.
Po setmění se Safír odmítal vrátit domů. Nechal jsem mu postel a sám si lehl na zem. Nebylo to sice pohodlné, ale odmítal jsem ho přemlouvat, aby odešel. Věděl jsem, že by se mi to nepovedlo, protože on je tvrdohlavější než já.
Schoulil se do klubíčka, zavřel oči a během chvíle tvrdě spal. Nechápal jsem, jak někdo, kdo za celý den nehnul prstem, může usínat, jako by se unavil prací. Neodolal jsem a chvíli pozoroval jeho spící obličej.
Vyrušilo mě zaklepání na dveře - Safíra ne, ten spal dál. Šel sem otevřít a krve by se ve mně nedořezal. Za dveřmi stál Akord. V ruce svíral něco, co jsem chybně považoval za tu jeho dýku. Intuitivně jsem se zapřel ve dveřích a hlavu sklonil, aby vynikly mé rohy. Nebylo možné, aby Safíra zahlédl, stál jsem mu v cestě.
"No tak, brachu, jsi nějaký napjatý," zasmál se. "Děje se něco?"
"Jen jsi mě vyděsil," zalhal jsem. "Ty nejsi na cestě?"
Všiml si mého pokukování přes rameno. "Někoho tam máš?" Na odpověď nečekal, usmál se a konečně dal věc, kterou držel v ruce, na světlo, abych si to mohl prohlédnout. "No nic, chtěl jsem ti jen ukázat tohle."
V ruce svíral placatý, zakulacený kamínek. Na první pohled černý, ale když na něj posvítila vílí lampička, objevila se tmavá modř posetá hvězdami.
"Hezký balvan," zabručel jsem a znovu se podíval přes rameno, abych ho postrčil a uspíšil to. "Ale co s tím?"
"Chlape, nemáš ani tušení, jak mocný tenhle balvan je. Je to jako cukr pro vosy. Vábí víly." Pozvedl jsem obočí, abych dal najevo, že nevím, k čemu taková věc je ve vílí vesnici. Zasmál se a dodal: "Šlechtu. Modrokřídlé."
"Šlechtu," zopakoval jsem po něm tak šokovaně, že to neznělo jako otázka, i když jsem tak zamýšlel.
"Ano, však víš," řekl se samolibým úsměvem, "drby jsou drby. Dneska jsem si zašel na pivko a dozvěděl se pár prospěšných informací." Když jsem neodpovídal, pokračoval: "Podle mých zdrojů mají modrokřídlí velkou moc, která jim automaticky dává... určité výhody."
"Jak to souvisí se šlechtou?"
"Víly mají svého krále," oznámil mi překvapivou věc. Bylo hloupé předpokládat, že takové velké společenství nebude mít svého pastýře. "On sám je samozřejmě modrokřídlý a všichni jeho nejbližší, šlechta, rádci, ti všichni také."
"Proč o tom nevíme?" narůstal ve mně vztek. "Měli bychom! Pokud je pravda, že mají takovou moc, měli bychom o jejich králi vědět. Kde je jeho sídlo?"
"To teprve zjišťuji."
Zklamání... Vztek vyprchával.
V okamžik, kdy jsem se uklidnil, si Akord rozpomněl na to, co drží v stále ještě natažené dlani. "Ach, a tohle mi pomůže."
"Bezpochyby," odpověděl jsem suše. "Promiň, mám tu něco rozdělaného. Měj se."
Zasmál se, ale jen krátce. Zavíral jsem dveře a udivil mě jeho pohled - díval se skrze mě. Ale netrápilo mě to, chtěl jsem se ho zbavit. Dveře klaply, tak jsem se otočil, abych zkontroloval, jestli jsem neprobudil pískle.
Safír stál přímo za mnou, křídla roztažená v celé své kráse a s rozšířenýma zorničkama zíral na místo, kde stál Akord.
"Zlato," vydechl jsem přidušeně, musel jsem se sípavě nadechnout, "co jsi slyšel?"
Zamrkal a tvářil se, jako bych ho probudil. "Ach... Nic. Ale ten kámen..."
"Ten kámen?" pobídl jsem ho.
"Potřebuji ho," špitl. "Záleží na tom osud celé vílí říše."