Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 9.

4. června 2013 v 14:02 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Ležel jsem v posteli a cítil, jak mě někdo hladí po hrudi. S vynaložením nemalého úsilí jsem rozlepil oči. Safír seděl vedle mě a stíral ze mě vílí prach. Oči měl zarudlé, jako by probrečel celou noc a celý den.
"Proč ty slzy, pískle?" zachraptěl jsem a pomalu se posadil.
Vrhl se mi kolem krku a spustil pláč. Laskal jsem ho ve vlasech, dokud se neuklidnil.
"Jsi neupravený," neodpustil jsem si poznámku při pohledu na jeho ledabyle upletené copánky.
Pustil mě a zastrčil si zbloudilý pramen vlasů za ucho. Tváře mu zrudly jako vlčí mák. Zastyděl jsem se také, když jsem v jeho očích zahlédl nejistotu. Jako kdyby říkal: líbím se mu ještě? Abych napravil svou chybu, přitáhl jsem si ho blíž a do ouška mu zašeptal: "I tak tě miluju."
Dál nabíral barvu do tváří, ale neusmál se. "Neměl bys."
"Co jsi provedl?"
"Kvůli mému prachu jsi nemocný," kňoural. "Jestli jsi alergický na něj, tak máš vlastně alergii na mě."
A zatímco jemu se oči zalily slzami, já se rozesmál na celý les. "Zbožňuju tvoji logiku." Náhle jsem si ale rozpomněl a zvážněl. "Safíre," začal jsem, "k čemu je ten váš prach?"
Zacukaly mu koutky úst. "To se špatně vysvětluje," odpověděl, "vlastně je to trochu jako krev." Dobře, uznávám, to mě vyděsilo a on si všiml, proto mě hned uklidňoval: "Chci říct, že je to naše součást. Sami si nejsme jistí, co všechno v nás ovládá. Co všechno může řídit." Promnul si kořen nosu. "Lovci víl říkají, že se dá použít jako palivo. Někdo tvrdí, že oživuje mrtvé, ale to je nesmysl."
A jeho oči potemněly.
"Zkoušel jsi to." Měla to být otázka, ale než jsem to stačil změnit, uvědomil jsem si, že se nepotřebuji ptát. Vyčetl jsem to v jeho tváři.
Po krátkém zamyšlení přikývl, ale evidentně o tom nechtěl mluvit. Respektoval jsem to.
"A může někoho ovládat?" zavedl jsem konverzaci zpátky do bezpečné, nebolestné linie. "Může víla ovládat ostatní bytosti?"
"Ne."
Ostré ne. Krátké, řezavé. Říkal tím: už se neptej. Možná ta linie nebyla tak bezpečná...
"Aha..."
Nastalo ticho, kdy jsme se jeden druhému dívali do očí a hledali v nich něco, co by se dalo použít. On potřeboval výmluvu, nové téma. Já hledal stopy po lži.
"Dobře, tak ne všechny víly. Ale co třeba..." Odmlčel jsem se a hrál, že uvažuji nad příkladem, který bych použil. "Modrokřídlé?"
"M-maminka," vykoktal.
"Cože?"
"Maminka," zopakoval a hlasitě polkl. "Ona říkala, že... že jo."
Tak křehký. "A ty to umíš?"
"Nevím," zašeptal.
"Včera jsi to zkusil?"
"Nevím," zopakoval.
"Nebudu se zlobit, když to přiznáš, motýlku."
Protáhl obličej do zmučené grimasy, hryzl se do rtu, aby nevykřikl.
Pokusil jsem se ho uklidnit dotykem na tváři, ale plácl mě po ruce. "Já ale nevím!" rozkřičel se. "Nevím, co chceš slyšet a nevím, jestli jsem udělal něco špatně!"
"Safíre," začal jsem, ale přerušil mě.
"Včera jsem měl strach. A přitom jsem chtěl, aby jsi byl spokojený."
"Takže jsi se neovládl a trochu to přepískl s prachem?"
"Vílí prach! Není to nějaká špína, Barde, tak o tom mluv s respektem. Chrání nás po celou dobu, co víly existují. Ochraňuje nás déle a lépe než zbraně."
Situaci jsem nechápal, ale pro jistotu se mu omluvil.
Kývnul hlavou na znamení, že mě slyší a pokračoval v mumlání. Vypnul jsem. Neměl jsem, ale stalo se. Ten jeho naštvaný proslov se nedal poslouchat. Jenže se stalo nevyhnutelné - zažil jsem to i se samičkami, tím spíš jsem to měl očekávat u mého vílího přítele. Zíral na mě a chtěl odpověď. Odpověď na otázku, kterou jsem zaspal.
Uhm... Co teď? Přikývl jsem, ale když jeho ksichtík začal nabírat na dramatičnosti, zavrtěl jsem hlavou. To ho ale popudilo také. A tak jsem udělal věc, díky které se dalo elegantně vybruslit z každé hádky. Vrhl jsem se na něj jako hladový vlkodlak a vášnivě ho políbil.
Co bylo, bylo. Teď jsme byli jen my dva. I on to cítil a lásku mi oplácel stejnými doušky. Když jsme se od sebe odtrhli, abychom se nadechli, culil se.
"Už se nezlobíš?" zeptal se.
"Jak bych mohl."
Hlavičku mi položil na rameno, prstíkem mě hladil po krku. A já opět zapomněl, že jsem se ho chtěl na něco zeptat. Bylo to důležité? Ne, asi ne. Šlo o vílí prach? Šlo o to, jestli mě očaroval, abych ho měl rád? Ano, o to šlo...
Všechno se dá zapomenout. A odpustit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 4. června 2013 v 18:28 | Reagovat

ňůůůůf, to je vážně roztomiloučké.
*roztéká se*
Víc ze sebe asi nevypravím, akorát mi u tohohle dílu přišlo, že je tam víc dialogu, než "omáčky kolem", ale třeba to je jen můj názor ;)

2 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 5. června 2013 v 19:44 | Reagovat

[1]: Ano, v tomhle dílu je tam rozhodně více dialogů, snažím se trochu usměrnit děj - přece jen to má být jen povídka.
Jinak nevím, jestli je to z toho cítit, ale když jsem to psala, měla jsem ponurou náladu. Hlavně v Safírovi se to odráží.

3 Jamie Williams Jamie Williams | 6. června 2013 v 6:43 | Reagovat

[2]: Jen povídka? :O Já být tebou, tak to klidně sepíšu jako knížku a pošlu do světa! :33
Btw. Tak mě napadlo... Bude pokračování Forentinského polibku? O.o
Ponurá nálada je velmi zřetelná a i tak se mi to líbí :3 člověp orstě ne vždyy musí mít boží náladu a jeho postavy zrovna tak ;)

4 literarni-klub literarni-klub | 11. června 2013 v 20:41 | Reagovat

Ahoj, omlouvám se za spam, ale jne ti připomínám, že na tebe přišla řada v naší soutěži "Jarní duel". Soutěžní povídku či báseň na téma "Souboj cti" pošli prosím do konce tohoto týdne na náš mail.
Děkujeme, literární klub :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama