Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 8.

2. června 2013 v 15:49 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Někdy musíte udělat jednu nic neříkající blbost, aby jste vyřešili nebo zkrotili zmatek v hlavě. Abych nemusel uvažovat nad tím, jestli jsou modrokřídlé víly nebezpečné, jednu takovou blbost jsem dělal. Celý den jsem se vyhýbal Safírovi.
Víly mě zastavovaly a říkaly mi, že se po mně ptá. Ale já ho nevyhledal. Šel jsem hlouběji do lesa a vyřezával píšťalky dětem.
"Kde jsi byl?" ozval se nade mnou něžný hlásek. Pocit deja vú. Byla jen otázka času, kdy přijde, protože děti samozřejmě po celé vesnici roznesly, že pokud přijdete, strejda faun vám vyřeze takový divný klacík, na který můžete hrát. On tu ale nebyl kvůli píšťalkám.
"Co tu děláš?" zařval jsem na něj a okamžitě se zvedl na kopyta. "Neřekl jsem snad Pampelišce, abys s ní zůstal uvnitř?"
Pokrčil rameny. "Řekl, ale nemohla tě poslechnout."
Pěnil jsem vzteky. Na nikoho na tomhle světě není spolehnutí. Ze země jsem sebral kus hadru, na kterém jsem doteď seděl a podal mu ho. "Zakryj křídla," poručil jsem. Zatvářil se podezíravě, ale poslechl.
Odvedl jsem ho domů, schválně jsme se vyhnuli hlavní stezce, kde by se Akord mohl objevit. Safírek ze mě nespouštěl oči. Byl trochu podrážděný, že si nemůže šetřit nohy létáním, ale zároveň ho zajímalo, co se děje. Nebál se, i když by měl. Ale byl jsem to já, kdo měl strach.
Akord se totiž rozhodl, že si tady chvíli odpočine. Věděl jsem, že nezůstane dlouho, to by mu svědomí nedovolilo. Král mu jistě řekl, aby si pospíšil. Ale každá hodina mi přišla jako věčnost. Kdy už konečně zmizí?
Posadil jsem se na postel vedle Safíra. Cítil jsem jeho pohled, ale neopětoval ho. Hlava mi třeštěla do obou konců rohů, až mi přišlo, že se rozlomí.
"Co tě trápí?" zeptal se a opět mě pohladil na hlavě - jako po tom, co jsem spadl ze stromu. Jeho vinou.
S povzdychem jsem si mu položil hlavu na klín, opatrně, abych ho nezranil.
"Jen nemám dobrej den," lhal jsem. Tedy jen způlky, den stál za prd.
Nadechl se, ale nakonec neřekl nic, mlčel a hladil mě. Bylo to uklidňující a pomáhalo mi to. Vzhlédl jsem. Tvářil se klidně, skoro až vznešeně. Když se setkal s mým pohledem, trochu mu zacukaly koutky.
Stále se ve mně cosi svíralo, když byl poblíž. I když byl daleko. Nechtělo se mi věřit, že by ten pocit nebyl opravdový. Že byl vyvolaný kouzlem. Nesmysl...
Posadil jsem se, narovnal se a chvíli mu hleděl do zvědavých oček. Chtěl jsem se ho zeptat, co má znamenat všechen ten prášek. Chtěl... Jenže jsem se ztratil. V jeho očích. Čím déle jsem do nich díval, tím šťastnější jsem se cítil. A přitom prázdný a neúplný. Proč?
Hřbetem ruky jsem ho pohladil po tváři. Přivřel oči a úsměv se mu ještě rozšířil. Naklonil jsem mu hlavu na stranu a opatrně ho políbil na krk. Dával jsem si pozor, aby moje rohy neporanily jeho citlivou kůži.
Polibkami jsem si dělal cestu přes odhalené rameno a rozptyloval jsem ho tím tak, že si přestal hlídat záda. Doslova. Záda už měl odhalená kvůli křídlům, ale já jsem dílo dodělal a roztrhl mu triko. Než se nadál, stál přede mnou úplně nahý.
"Lehni si," vydal jsem ze sebe i přes to, že se mi vzduch zadrhl v plicích.
Neříkám, že je to rebel, ale většinou moje pokusy o tělesné sblížení zavrhl, takže mě překvapilo, když mě poslechl a natáhl se na břicho. Poklepal jsem ho po zadku a pokračoval jsem v dávání rozkazů: "Vyšpulit!"
Podepřel si tvář a pomalu si klekl, aby na mě mohl bezostyšně špulit zadek.
"Hodný," pochválil jsem ho a klekl si za něj.
A šátek šel dolů, zbytečně překážel. Zarážela mě ale Safírův klid. Díval se před sebe a čekal. Ani křídla se mu netřásla. Uvědomil jsem si, že mě takový nezájem rozčiluje. Musím ho vyprovokovat k činům. Otřel jsem se mým malým vzrušeným satyrem o víliny sevřené půlky.
Poprvé Safír zareagoval - podíval se přes rameno a zrudl jako rajče. Otočil se a dělal, že se nic nestalo, ale všiml jsem si, jak zarývá nehty do dlaní. Abych ho uvolnil, přejel jsem mu jen lehce konečky prstů po zádech, až mu z toho naskočila husina.
Musel jsem se usmát. Skvěle, aspoň nějaká reakce.
Sklonil jsem se a po uchechtnutí, které jsem ze sebe vypustil kvůli myšlence, že se chová jak samička, jsem mu vtiskl polibek na jednu z půlek. Držel a nehýbal se, tak jsem ho do ní kousl. Smířlivě jsem mu po otiscích zubů přejel jazykem.
Odtáhl jsem mu půlky od sebe a chvíli si prohlížel výhled. Sakra... Co teď?
Sklonil jsem se a vstup mu olízl.
Zavrtěl se.
Sebral jsem odvahu a strčil mu jazyk dovnitř. Modlil jsem se, abych vzápětí neucítil zvláštní pachuť v ústech. Nestalo se, a tak jsem pokračoval v laskání. Safír dlouho držel jazyk za zuby, ale nakonec se rozsténal.
S úsměvem jsem naklonil hlavu na stranu a... Rohy se mu otřely o kůži a natrhly ji. Setřel jsem mu krev a opět se ve mně něco sevřelo, až jsem se málem stáhnul a nechal ho jít. Vždyť mu ublížím. Ale mužská část ve mně zvítězila a já se odtáhl, abych posunul akci trochu dál.
Nechtěl jsem začít zhurta, takže jsem ho uvolňoval hlazením a připravoval uvnitř. Držel. Jenže sevřený a vyděšený. Křidélka mu cukala a vyhýbal se mým pohledům a pokusům o polibky.
"Safírku," zašeptal jsem a políbil ho alespoň na odhalený zátylek.
"Barde," oplatil potichounku a stydlivě se podíval přes rameno. Chytil jsem ho za bradu, abych ten pohled udržel o pár sekund déle. Usmál se. Krátce, ale přece.
Zamával křídly a... Zase ten prach. Je ho tolik. Pokusil jsem se ho rozehnat rukou.
"Promiň," špitl Safír. "Tobě to vadí? Můj prach."
"Trochu," přiznal jsem a hned toho litoval. Zatvářil se zklamaně. Ne, nejdřív naštvaně, ale... Byl to krátký záblesk opravdového hněvu, který jsem u něj neznal. Občas se zlobil, ale vypadal při tom roztomile, ale ještě nikdy jsem ho neviděl doopravdy zuřit.
"Promiň, vím, že je tvou součástí," snažil jsem se uklidnit situaci.
Jako by si uvědomil, že na moment přestal kontrolovat emoce, kajícně se usmál.
"Pokračujem?" zeptal jsem se, nervózní a nedočkavý. Otočil jsem ho k sobě a zatlačil mu hlavu co nejníž, až se nosem dotkl špičky mého penisu. Ucukl, ale přidržoval jsem ho. Rezignovaně si povzdychl a vypláznul jazyk, aby započal naši hru.
Natěšeně jsem ho sledoval, i když mě kvůli všudypřítomnému vílímu prachu pálily oči.
To přibližování trvalo příliš dlouho na to, abych to mohl označit za zlobení. Nezlobil mě. Nechtěl se mě dotknout. A tak to protahoval.
Chtěl jsem mu zrovna říct, ať toho nechá, že to nevyžaduji a zařídíme to nějak jinak, když zastrčil jazyk, narovnal se a zadíval se mi do očí jako nikdy předtím. Hluboko - až do duše. Jako bych slyšel jeho myšlenky.
Toužil jsem si lehnout, roztáhnout nohy a volat jeho jméno. A to bylo sakra divný!
Ne, vlastně ne... Co je na tom divného?
Ach jo, pálí mě oči... Toho prachu je tolik...
Promnul jsem si oči, a když jsem je otevřel, ležel Safír nade mnou. Nechápal jsem, jak se to stalo. Ten zatracený prach mě zabije. Copak jemu to problém nedělá? Opět jsem si protřel oči a Safír se najednou skláněl k mému krku, olíbal ho a mířil si to dolů. Jak to, že jsem si nevšiml, že je tak mužný?
Eh?
Vyškrábal jsem se na nohy a málem sebou vzal stolek, jak se mi zamotala hlava a já se potřeboval něčeho chytit. Aniž bych si dělal hlavu s tím, že jsem nahý, vyběhl jsem z domu. Pryč od toho prachu... Vždyť začínám ztrácet rozum.
Ne, neztrácím jen rozum - ztrácím celý svět, uvědomil jsem si. Nedokázal jsem zaostřit. Všechno se slévalo do jedné šmouhy. Natáhl jsem ruce před sebe, ale už jsem je nedokázal vidět. Temnota v dálce se přibližovala, objímala mě, až jsem se v ní ztratil a upadl do bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | 2. června 2013 v 18:20 | Reagovat

NE NE NE NE NE!!!!
Safir nesmí být zlý, nesmí to dělat schálně, vždyť je tak malý a něžný :'( TO bych nepřežila!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama