Faunův ocásek - Klec v zátoce - část 3.

2. června 2013 v 1:04 | BaraCornellia |  FO - Klec v zátoce
"Pohni tím svým tlustým zadkem, kopytníku." Někdo se mnou zatřásl. "Nebo chceš dýchat bublinky?"
Vyskočil jsem na nohy a instinktivně odběhl od vody, ve které si máchal ploutev mořský muž. Před touto návštěvou jsem neznal ani mořské panny, natož muže. Trochu mě to překvapilo, i když by nemělo - samozřejmě se mořští musejí nějak rozmnožovat.
"Co tak čučíš?" zeptal se s úšklebkem. Honem jsem zavřel pusu. "Ty mi taky přijdeš bizarní." Připlul blíž. "Ta tvoje srst na nohou. A kopyta." Jeho naštvaný výraz se trochu změkčil zvědavostí. Natáhl ruku a pohladil mě po stehně. Ucukl jsem.
"Nesahat! Jsi mokrý."
Zasmál se. "Však jsem vodní chlap."
"Vy si říkáte vodní? Myslel jsem, že mořští." Nejradši bych si za takhle hloupou větu nafackoval.
Protočil oči v sloup a na krátký moment se potopil pod hladinu. "Vypadá tohle jako moře, suchozemče?" Zakroutil jsem hlavou. "No vidíš, tak jacípak mořští?"
"Promiň, ještě nikdy jsem moř... Chci říct, ještě jsem vodního muže neviděl."
"Ty seš taky můj první faun," zapředl. Po té větě jsem se otřásl a on si toho všiml. Zapřel se rukama o břeh a natáhl celé své tělo tak, abych z něj viděl co nejvíce. "Připluj blíž," pobídl mě se samolibým úsměvem.
Přiklekl jsem k němu a začal si ho prohlížet. Neuvěřitelně dlouhé, tmavé vlasy mu stékaly po zádech. Nedokázal jsem určit barvu. Mokrá. Uhm, to vlastně není barva. Oči celou dobu podezíravě mhouřil, ale mě i přes to zaujala jejich barva. Tmavě modrá, tmavější než všechny borůvky světa.
"Takovou barvu má oceán?" zamumlal jsem, a teprve potom si uvědomil, že to bylo nahlas.
Kukadla na mě vykulil, jak ho otázka zaujala a překvapila. "Já nevím," přiznal a mávnul při tom ploutví tak, že udělal vlnu, "ještě jsem ho neviděl. Můj život je tady." Usmál se, ale v jeho hlase jsem rozpoznal zahořklost.
Rozhlédl jsem se. I když jsem byl vázaný poslušností ke králi, mohl jsem kdykoliv odejít, kamkoliv jsem chtěl. Kamkoliv mě kopyta zanesla. On tolik možností neměl.
"Takže tady budeš celý život?"
Příkývl.
"To je smutné," zamumlal jsem.
Zasmál se. "Ne, není, je tu spoustu zábavy."
"Například?" řekl jsem s posměšným tónem. Nechtěl jsem, aby to tak znělo, vyklouzlo mi to.
Přimhouřil oči ještě víc, tvářil se útočně. Proto jsem ucukl, když ke mně natáhl ruce. Nestihl jsem ale vstát a v zápětí jsem měl jeho paže položené kolem krku. Přitáhl si mě blíž a přitiskl rty na ty mé. Pak si mě přitáhl ještě blíž... A ještě... Až jsem nakonec ztratil rovnováhu a zahučel k němu do vody.
"Uklidni se," řekl a vyhýbal se mým kopytům, kterými jsem zuřivě máchal. Faunové plavat neumí a mně se právě panikou točila hlava. Držel jsem se ho jako klíště. "Chtěl jsi přece vidět zábavu, ne?"
"Tohle není zábava!" zaječel jsem.
Protočil oči. "Ne, není. Ale víš, co je?" Objal mě kolem pasu a přitiskl k sobě. Trochu jsem se uklidnil. "Hrát si se zvířátky."
Nervózně jsem se zasmál. "S rybičkami?"
"Nebo satyrama," zamumlal a obeplul mě kolem dokola. Nečekal jsem to, ztratil jsem "půdu" pod kopytama a nalokal se. Když si uvědomil svou chybu, zase mě vylovil. Tentokrát mě držel zezadu - jednou rukou kolem boků, druhou mi cuchal vlasy.
"Co jsi tím chtěl říct?"
"Že si tě chci nechat jako domácí zvířátko," zamumlal mi do ucha a otřel se o něj rty.
Uchechtnul jsem se. "Vtipný."
"To není vtip."
"Nejsem nějaký pitomý zvíře, aby sis mě mohl nechat."
"Já chci. Dovolíš mi to?"
"Ne," vyhrkl jsem okamžitě. Ucítil jsem tlak na hlavě a v dalším momentě koukal pod vodou. Nalokal jsem se a k mému zděšení zjistil, že se nemůžu nadechnout. Začal jsem kopat, ale vodní muž jako by mě ani nedržel.
"Změnil jsi názor?" zeptal se mě, když mě vylovil.
Chvíli jsem lapal po dechu a nikdy mi vzduch nepřišel tak sladký. "Ani za hovno," dostal jsem ze sebe.
A šel jsem zase pod vodu. Opět ten řezavý pocit v plicích, tentokrát mnohem déle. Všude bublinky. Když se nade mnou slitoval, cítil jsem kromě všudypřítomné vody i slzy.
"Může si tě páníček vzít domů?"
A tak jsem s kňouráním souhlasil.
Pohladil mě po vlasech. "Nemusíš se ničeho bát, vzduchu mám pro tebe dost."
Otočil mě čelem k sobě, a i když jsem ještě neměl dost vzduchu v plicích, začal mě líbat. Zavřel jsem oči, a když jsem později otevřel, byli jsme už pod vodou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | 2. června 2013 v 12:22 | Reagovat

HAHHAHAHAHHA!!!!
Tohle s emi líbí snad ještě víc než motýlí polibky!!! Ne, to je blbost, na motýlí polibky to nemá, ale je to boží"!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama