Červen 2013

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 9.

4. června 2013 v 14:02 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Ležel jsem v posteli a cítil, jak mě někdo hladí po hrudi. S vynaložením nemalého úsilí jsem rozlepil oči. Safír seděl vedle mě a stíral ze mě vílí prach. Oči měl zarudlé, jako by probrečel celou noc a celý den.
"Proč ty slzy, pískle?" zachraptěl jsem a pomalu se posadil.
Vrhl se mi kolem krku a spustil pláč. Laskal jsem ho ve vlasech, dokud se neuklidnil.
"Jsi neupravený," neodpustil jsem si poznámku při pohledu na jeho ledabyle upletené copánky.
Pustil mě a zastrčil si zbloudilý pramen vlasů za ucho. Tváře mu zrudly jako vlčí mák. Zastyděl jsem se také, když jsem v jeho očích zahlédl nejistotu. Jako kdyby říkal: líbím se mu ještě? Abych napravil svou chybu, přitáhl jsem si ho blíž a do ouška mu zašeptal: "I tak tě miluju."
Dál nabíral barvu do tváří, ale neusmál se. "Neměl bys."
"Co jsi provedl?"
"Kvůli mému prachu jsi nemocný," kňoural. "Jestli jsi alergický na něj, tak máš vlastně alergii na mě."
A zatímco jemu se oči zalily slzami, já se rozesmál na celý les. "Zbožňuju tvoji logiku." Náhle jsem si ale rozpomněl a zvážněl. "Safíre," začal jsem, "k čemu je ten váš prach?"
Zacukaly mu koutky úst. "To se špatně vysvětluje," odpověděl, "vlastně je to trochu jako krev." Dobře, uznávám, to mě vyděsilo a on si všiml, proto mě hned uklidňoval: "Chci říct, že je to naše součást. Sami si nejsme jistí, co všechno v nás ovládá. Co všechno může řídit." Promnul si kořen nosu. "Lovci víl říkají, že se dá použít jako palivo. Někdo tvrdí, že oživuje mrtvé, ale to je nesmysl."
A jeho oči potemněly.
"Zkoušel jsi to." Měla to být otázka, ale než jsem to stačil změnit, uvědomil jsem si, že se nepotřebuji ptát. Vyčetl jsem to v jeho tváři.
Po krátkém zamyšlení přikývl, ale evidentně o tom nechtěl mluvit. Respektoval jsem to.
"A může někoho ovládat?" zavedl jsem konverzaci zpátky do bezpečné, nebolestné linie. "Může víla ovládat ostatní bytosti?"
"Ne."
Ostré ne. Krátké, řezavé. Říkal tím: už se neptej. Možná ta linie nebyla tak bezpečná...
"Aha..."
Nastalo ticho, kdy jsme se jeden druhému dívali do očí a hledali v nich něco, co by se dalo použít. On potřeboval výmluvu, nové téma. Já hledal stopy po lži.
"Dobře, tak ne všechny víly. Ale co třeba..." Odmlčel jsem se a hrál, že uvažuji nad příkladem, který bych použil. "Modrokřídlé?"
"M-maminka," vykoktal.
"Cože?"
"Maminka," zopakoval a hlasitě polkl. "Ona říkala, že... že jo."
Tak křehký. "A ty to umíš?"
"Nevím," zašeptal.
"Včera jsi to zkusil?"
"Nevím," zopakoval.
"Nebudu se zlobit, když to přiznáš, motýlku."
Protáhl obličej do zmučené grimasy, hryzl se do rtu, aby nevykřikl.
Pokusil jsem se ho uklidnit dotykem na tváři, ale plácl mě po ruce. "Já ale nevím!" rozkřičel se. "Nevím, co chceš slyšet a nevím, jestli jsem udělal něco špatně!"
"Safíre," začal jsem, ale přerušil mě.
"Včera jsem měl strach. A přitom jsem chtěl, aby jsi byl spokojený."
"Takže jsi se neovládl a trochu to přepískl s prachem?"
"Vílí prach! Není to nějaká špína, Barde, tak o tom mluv s respektem. Chrání nás po celou dobu, co víly existují. Ochraňuje nás déle a lépe než zbraně."
Situaci jsem nechápal, ale pro jistotu se mu omluvil.
Kývnul hlavou na znamení, že mě slyší a pokračoval v mumlání. Vypnul jsem. Neměl jsem, ale stalo se. Ten jeho naštvaný proslov se nedal poslouchat. Jenže se stalo nevyhnutelné - zažil jsem to i se samičkami, tím spíš jsem to měl očekávat u mého vílího přítele. Zíral na mě a chtěl odpověď. Odpověď na otázku, kterou jsem zaspal.
Uhm... Co teď? Přikývl jsem, ale když jeho ksichtík začal nabírat na dramatičnosti, zavrtěl jsem hlavou. To ho ale popudilo také. A tak jsem udělal věc, díky které se dalo elegantně vybruslit z každé hádky. Vrhl jsem se na něj jako hladový vlkodlak a vášnivě ho políbil.
Co bylo, bylo. Teď jsme byli jen my dva. I on to cítil a lásku mi oplácel stejnými doušky. Když jsme se od sebe odtrhli, abychom se nadechli, culil se.
"Už se nezlobíš?" zeptal se.
"Jak bych mohl."
Hlavičku mi položil na rameno, prstíkem mě hladil po krku. A já opět zapomněl, že jsem se ho chtěl na něco zeptat. Bylo to důležité? Ne, asi ne. Šlo o vílí prach? Šlo o to, jestli mě očaroval, abych ho měl rád? Ano, o to šlo...
Všechno se dá zapomenout. A odpustit.

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 8.

2. června 2013 v 15:49 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Někdy musíte udělat jednu nic neříkající blbost, aby jste vyřešili nebo zkrotili zmatek v hlavě. Abych nemusel uvažovat nad tím, jestli jsou modrokřídlé víly nebezpečné, jednu takovou blbost jsem dělal. Celý den jsem se vyhýbal Safírovi.
Víly mě zastavovaly a říkaly mi, že se po mně ptá. Ale já ho nevyhledal. Šel jsem hlouběji do lesa a vyřezával píšťalky dětem.
"Kde jsi byl?" ozval se nade mnou něžný hlásek. Pocit deja vú. Byla jen otázka času, kdy přijde, protože děti samozřejmě po celé vesnici roznesly, že pokud přijdete, strejda faun vám vyřeze takový divný klacík, na který můžete hrát. On tu ale nebyl kvůli píšťalkám.
"Co tu děláš?" zařval jsem na něj a okamžitě se zvedl na kopyta. "Neřekl jsem snad Pampelišce, abys s ní zůstal uvnitř?"
Pokrčil rameny. "Řekl, ale nemohla tě poslechnout."
Pěnil jsem vzteky. Na nikoho na tomhle světě není spolehnutí. Ze země jsem sebral kus hadru, na kterém jsem doteď seděl a podal mu ho. "Zakryj křídla," poručil jsem. Zatvářil se podezíravě, ale poslechl.
Odvedl jsem ho domů, schválně jsme se vyhnuli hlavní stezce, kde by se Akord mohl objevit. Safírek ze mě nespouštěl oči. Byl trochu podrážděný, že si nemůže šetřit nohy létáním, ale zároveň ho zajímalo, co se děje. Nebál se, i když by měl. Ale byl jsem to já, kdo měl strach.
Akord se totiž rozhodl, že si tady chvíli odpočine. Věděl jsem, že nezůstane dlouho, to by mu svědomí nedovolilo. Král mu jistě řekl, aby si pospíšil. Ale každá hodina mi přišla jako věčnost. Kdy už konečně zmizí?
Posadil jsem se na postel vedle Safíra. Cítil jsem jeho pohled, ale neopětoval ho. Hlava mi třeštěla do obou konců rohů, až mi přišlo, že se rozlomí.
"Co tě trápí?" zeptal se a opět mě pohladil na hlavě - jako po tom, co jsem spadl ze stromu. Jeho vinou.
S povzdychem jsem si mu položil hlavu na klín, opatrně, abych ho nezranil.
"Jen nemám dobrej den," lhal jsem. Tedy jen způlky, den stál za prd.
Nadechl se, ale nakonec neřekl nic, mlčel a hladil mě. Bylo to uklidňující a pomáhalo mi to. Vzhlédl jsem. Tvářil se klidně, skoro až vznešeně. Když se setkal s mým pohledem, trochu mu zacukaly koutky.
Stále se ve mně cosi svíralo, když byl poblíž. I když byl daleko. Nechtělo se mi věřit, že by ten pocit nebyl opravdový. Že byl vyvolaný kouzlem. Nesmysl...
Posadil jsem se, narovnal se a chvíli mu hleděl do zvědavých oček. Chtěl jsem se ho zeptat, co má znamenat všechen ten prášek. Chtěl... Jenže jsem se ztratil. V jeho očích. Čím déle jsem do nich díval, tím šťastnější jsem se cítil. A přitom prázdný a neúplný. Proč?
Hřbetem ruky jsem ho pohladil po tváři. Přivřel oči a úsměv se mu ještě rozšířil. Naklonil jsem mu hlavu na stranu a opatrně ho políbil na krk. Dával jsem si pozor, aby moje rohy neporanily jeho citlivou kůži.
Polibkami jsem si dělal cestu přes odhalené rameno a rozptyloval jsem ho tím tak, že si přestal hlídat záda. Doslova. Záda už měl odhalená kvůli křídlům, ale já jsem dílo dodělal a roztrhl mu triko. Než se nadál, stál přede mnou úplně nahý.
"Lehni si," vydal jsem ze sebe i přes to, že se mi vzduch zadrhl v plicích.
Neříkám, že je to rebel, ale většinou moje pokusy o tělesné sblížení zavrhl, takže mě překvapilo, když mě poslechl a natáhl se na břicho. Poklepal jsem ho po zadku a pokračoval jsem v dávání rozkazů: "Vyšpulit!"
Podepřel si tvář a pomalu si klekl, aby na mě mohl bezostyšně špulit zadek.
"Hodný," pochválil jsem ho a klekl si za něj.
A šátek šel dolů, zbytečně překážel. Zarážela mě ale Safírův klid. Díval se před sebe a čekal. Ani křídla se mu netřásla. Uvědomil jsem si, že mě takový nezájem rozčiluje. Musím ho vyprovokovat k činům. Otřel jsem se mým malým vzrušeným satyrem o víliny sevřené půlky.
Poprvé Safír zareagoval - podíval se přes rameno a zrudl jako rajče. Otočil se a dělal, že se nic nestalo, ale všiml jsem si, jak zarývá nehty do dlaní. Abych ho uvolnil, přejel jsem mu jen lehce konečky prstů po zádech, až mu z toho naskočila husina.
Musel jsem se usmát. Skvěle, aspoň nějaká reakce.
Sklonil jsem se a po uchechtnutí, které jsem ze sebe vypustil kvůli myšlence, že se chová jak samička, jsem mu vtiskl polibek na jednu z půlek. Držel a nehýbal se, tak jsem ho do ní kousl. Smířlivě jsem mu po otiscích zubů přejel jazykem.
Odtáhl jsem mu půlky od sebe a chvíli si prohlížel výhled. Sakra... Co teď?
Sklonil jsem se a vstup mu olízl.
Zavrtěl se.
Sebral jsem odvahu a strčil mu jazyk dovnitř. Modlil jsem se, abych vzápětí neucítil zvláštní pachuť v ústech. Nestalo se, a tak jsem pokračoval v laskání. Safír dlouho držel jazyk za zuby, ale nakonec se rozsténal.
S úsměvem jsem naklonil hlavu na stranu a... Rohy se mu otřely o kůži a natrhly ji. Setřel jsem mu krev a opět se ve mně něco sevřelo, až jsem se málem stáhnul a nechal ho jít. Vždyť mu ublížím. Ale mužská část ve mně zvítězila a já se odtáhl, abych posunul akci trochu dál.
Nechtěl jsem začít zhurta, takže jsem ho uvolňoval hlazením a připravoval uvnitř. Držel. Jenže sevřený a vyděšený. Křidélka mu cukala a vyhýbal se mým pohledům a pokusům o polibky.
"Safírku," zašeptal jsem a políbil ho alespoň na odhalený zátylek.
"Barde," oplatil potichounku a stydlivě se podíval přes rameno. Chytil jsem ho za bradu, abych ten pohled udržel o pár sekund déle. Usmál se. Krátce, ale přece.
Zamával křídly a... Zase ten prach. Je ho tolik. Pokusil jsem se ho rozehnat rukou.
"Promiň," špitl Safír. "Tobě to vadí? Můj prach."
"Trochu," přiznal jsem a hned toho litoval. Zatvářil se zklamaně. Ne, nejdřív naštvaně, ale... Byl to krátký záblesk opravdového hněvu, který jsem u něj neznal. Občas se zlobil, ale vypadal při tom roztomile, ale ještě nikdy jsem ho neviděl doopravdy zuřit.
"Promiň, vím, že je tvou součástí," snažil jsem se uklidnit situaci.
Jako by si uvědomil, že na moment přestal kontrolovat emoce, kajícně se usmál.
"Pokračujem?" zeptal jsem se, nervózní a nedočkavý. Otočil jsem ho k sobě a zatlačil mu hlavu co nejníž, až se nosem dotkl špičky mého penisu. Ucukl, ale přidržoval jsem ho. Rezignovaně si povzdychl a vypláznul jazyk, aby započal naši hru.
Natěšeně jsem ho sledoval, i když mě kvůli všudypřítomnému vílímu prachu pálily oči.
To přibližování trvalo příliš dlouho na to, abych to mohl označit za zlobení. Nezlobil mě. Nechtěl se mě dotknout. A tak to protahoval.
Chtěl jsem mu zrovna říct, ať toho nechá, že to nevyžaduji a zařídíme to nějak jinak, když zastrčil jazyk, narovnal se a zadíval se mi do očí jako nikdy předtím. Hluboko - až do duše. Jako bych slyšel jeho myšlenky.
Toužil jsem si lehnout, roztáhnout nohy a volat jeho jméno. A to bylo sakra divný!
Ne, vlastně ne... Co je na tom divného?
Ach jo, pálí mě oči... Toho prachu je tolik...
Promnul jsem si oči, a když jsem je otevřel, ležel Safír nade mnou. Nechápal jsem, jak se to stalo. Ten zatracený prach mě zabije. Copak jemu to problém nedělá? Opět jsem si protřel oči a Safír se najednou skláněl k mému krku, olíbal ho a mířil si to dolů. Jak to, že jsem si nevšiml, že je tak mužný?
Eh?
Vyškrábal jsem se na nohy a málem sebou vzal stolek, jak se mi zamotala hlava a já se potřeboval něčeho chytit. Aniž bych si dělal hlavu s tím, že jsem nahý, vyběhl jsem z domu. Pryč od toho prachu... Vždyť začínám ztrácet rozum.
Ne, neztrácím jen rozum - ztrácím celý svět, uvědomil jsem si. Nedokázal jsem zaostřit. Všechno se slévalo do jedné šmouhy. Natáhl jsem ruce před sebe, ale už jsem je nedokázal vidět. Temnota v dálce se přibližovala, objímala mě, až jsem se v ní ztratil a upadl do bezvědomí.

Faunův ocásek - Klec v zátoce - část 3.

2. června 2013 v 1:04 | BaraCornellia |  FO - Klec v zátoce
"Pohni tím svým tlustým zadkem, kopytníku." Někdo se mnou zatřásl. "Nebo chceš dýchat bublinky?"
Vyskočil jsem na nohy a instinktivně odběhl od vody, ve které si máchal ploutev mořský muž. Před touto návštěvou jsem neznal ani mořské panny, natož muže. Trochu mě to překvapilo, i když by nemělo - samozřejmě se mořští musejí nějak rozmnožovat.
"Co tak čučíš?" zeptal se s úšklebkem. Honem jsem zavřel pusu. "Ty mi taky přijdeš bizarní." Připlul blíž. "Ta tvoje srst na nohou. A kopyta." Jeho naštvaný výraz se trochu změkčil zvědavostí. Natáhl ruku a pohladil mě po stehně. Ucukl jsem.
"Nesahat! Jsi mokrý."
Zasmál se. "Však jsem vodní chlap."
"Vy si říkáte vodní? Myslel jsem, že mořští." Nejradši bych si za takhle hloupou větu nafackoval.
Protočil oči v sloup a na krátký moment se potopil pod hladinu. "Vypadá tohle jako moře, suchozemče?" Zakroutil jsem hlavou. "No vidíš, tak jacípak mořští?"
"Promiň, ještě nikdy jsem moř... Chci říct, ještě jsem vodního muže neviděl."
"Ty seš taky můj první faun," zapředl. Po té větě jsem se otřásl a on si toho všiml. Zapřel se rukama o břeh a natáhl celé své tělo tak, abych z něj viděl co nejvíce. "Připluj blíž," pobídl mě se samolibým úsměvem.
Přiklekl jsem k němu a začal si ho prohlížet. Neuvěřitelně dlouhé, tmavé vlasy mu stékaly po zádech. Nedokázal jsem určit barvu. Mokrá. Uhm, to vlastně není barva. Oči celou dobu podezíravě mhouřil, ale mě i přes to zaujala jejich barva. Tmavě modrá, tmavější než všechny borůvky světa.
"Takovou barvu má oceán?" zamumlal jsem, a teprve potom si uvědomil, že to bylo nahlas.
Kukadla na mě vykulil, jak ho otázka zaujala a překvapila. "Já nevím," přiznal a mávnul při tom ploutví tak, že udělal vlnu, "ještě jsem ho neviděl. Můj život je tady." Usmál se, ale v jeho hlase jsem rozpoznal zahořklost.
Rozhlédl jsem se. I když jsem byl vázaný poslušností ke králi, mohl jsem kdykoliv odejít, kamkoliv jsem chtěl. Kamkoliv mě kopyta zanesla. On tolik možností neměl.
"Takže tady budeš celý život?"
Příkývl.
"To je smutné," zamumlal jsem.
Zasmál se. "Ne, není, je tu spoustu zábavy."
"Například?" řekl jsem s posměšným tónem. Nechtěl jsem, aby to tak znělo, vyklouzlo mi to.
Přimhouřil oči ještě víc, tvářil se útočně. Proto jsem ucukl, když ke mně natáhl ruce. Nestihl jsem ale vstát a v zápětí jsem měl jeho paže položené kolem krku. Přitáhl si mě blíž a přitiskl rty na ty mé. Pak si mě přitáhl ještě blíž... A ještě... Až jsem nakonec ztratil rovnováhu a zahučel k němu do vody.
"Uklidni se," řekl a vyhýbal se mým kopytům, kterými jsem zuřivě máchal. Faunové plavat neumí a mně se právě panikou točila hlava. Držel jsem se ho jako klíště. "Chtěl jsi přece vidět zábavu, ne?"
"Tohle není zábava!" zaječel jsem.
Protočil oči. "Ne, není. Ale víš, co je?" Objal mě kolem pasu a přitiskl k sobě. Trochu jsem se uklidnil. "Hrát si se zvířátky."
Nervózně jsem se zasmál. "S rybičkami?"
"Nebo satyrama," zamumlal a obeplul mě kolem dokola. Nečekal jsem to, ztratil jsem "půdu" pod kopytama a nalokal se. Když si uvědomil svou chybu, zase mě vylovil. Tentokrát mě držel zezadu - jednou rukou kolem boků, druhou mi cuchal vlasy.
"Co jsi tím chtěl říct?"
"Že si tě chci nechat jako domácí zvířátko," zamumlal mi do ucha a otřel se o něj rty.
Uchechtnul jsem se. "Vtipný."
"To není vtip."
"Nejsem nějaký pitomý zvíře, aby sis mě mohl nechat."
"Já chci. Dovolíš mi to?"
"Ne," vyhrkl jsem okamžitě. Ucítil jsem tlak na hlavě a v dalším momentě koukal pod vodou. Nalokal jsem se a k mému zděšení zjistil, že se nemůžu nadechnout. Začal jsem kopat, ale vodní muž jako by mě ani nedržel.
"Změnil jsi názor?" zeptal se mě, když mě vylovil.
Chvíli jsem lapal po dechu a nikdy mi vzduch nepřišel tak sladký. "Ani za hovno," dostal jsem ze sebe.
A šel jsem zase pod vodu. Opět ten řezavý pocit v plicích, tentokrát mnohem déle. Všude bublinky. Když se nade mnou slitoval, cítil jsem kromě všudypřítomné vody i slzy.
"Může si tě páníček vzít domů?"
A tak jsem s kňouráním souhlasil.
Pohladil mě po vlasech. "Nemusíš se ničeho bát, vzduchu mám pro tebe dost."
Otočil mě čelem k sobě, a i když jsem ještě neměl dost vzduchu v plicích, začal mě líbat. Zavřel jsem oči, a když jsem později otevřel, byli jsme už pod vodou.

Faunův ocásek - Klec v zátoce - část 2.

2. června 2013 v 1:01 | BaraCornellia |  FO - Klec v zátoce
Krčil jsem se za stromy a jako největší šmírák pozoroval několik mořských pannen. Pár z nich sedělo na břehu nebo na kamenech a česalo si vlasy. Další plavaly kolem a některé se vyhřívaly na slunci. Jejich vlasy byly většinou dlouhé, různorodě barevné, stejně jako jejich ploutve.
Nevěděl jsem, jak je oslovit. Jelikož jedině hudba mi pomohla překonat stud, přiložil jsem si k ústům flétnu a začal hrát. Štěbetání i pohyb ve vodě jako utnutím ustal, všechny pohledy se stočily na mě. Udělal jsem k nim několik kroků a ony připluly blíže.
Sedl jsem si na břeh a hrál jim dlouhé hodiny, aniž bych něco řekl. Když už jsem byl vyčerpaný, odložil jsem flétnu a usmál se. Opět začalo štěbetání, mluvilo na mě několik žen najednou, ale já přes ten hluk nerozuměl ani jedné.
"Po jedné," zamumlal jsem a do tváří se mi vlila krev.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se černovláska.
"Sionn," odpověděl jsem. Z jejich úst několikrát zaševelilo moje jméno.
"Co tě sem přivádí, Sionne?" vyptávala se blondýna s modrými odlesky ve vlasech.
Cítil jsem, jak rudnu. "No vlastně hledám...ehm..." Napadlo mě, že říkat pravdu by nemusel být dobrý nápad. "Přišel jsem vám zpříjemnit den hudbou."
Rozhihňaly se. Připlula ke mně další mořská víla a položila mi dlaň na stehno. Všiml jsem si blan mezi prstami. "Tak ty jsi faun?" Prohlížela si mě se zalíbením, které mě zaráželo. Hladila mě po srsti, zatímco ta černovláska, se kterou jsem mluvil předtím, se vyhoupla na břeh a cuchala mi vlasy. Pak začala zpívat. Vrněl jsem blahem a ani nevnímal, že z toho drbání a zpěvu usínám.