Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 7.

26. května 2013 v 2:28 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
V dalších dnech se mě Safír držel jako klíště. Kam jsem se hnul, tam mě následoval. Pusinkoval mě, hladil a všelijak na sebe upozorňoval, abych mu věnoval pozornost. Vždycky jsem se nad tím jen pousmál, oplatil mu to nebo naopak ignoroval. Na takové něžnosti jsem nebyl zvyklý.
Mezi námi byl jeden velký rozdíl, který šlo pozorovat už z dálky. On měl křídla. Já kopyta a rohy. On samou láskou poletoval. Nosil mi květiny, a když jsem pro něj jednou utrhl sedmikrásku a dal mu ji, vylétl několik stop do vzduchu. Já jsem se naopak držel při zemi a měl jsem tvrdou palici. Jakmile jsem se rozhodl, názor jsem neměnil.
Každé ráno jsem se vzbudil celý od vílího prachu a Safír se na mě usmíval nebo ještě spal. Když už jsem zmínil ten prach - byl vážně všude. Připadal jsem si označkovaný. Stačilo, abych zakýval hlavou a na ramena se mi trochu sneslo. Nebo jsem popošel a za mnou zůstávala cestička. Neměl jsem mu to za zlé...
K mému překvapení žádná z mých nebo jeho obdivovatelek neprotestovala proti tomu, že jsme spolu. Doma si možná pobrečely, ale nám to najevo nedaly.
Cítil jsem se jako znovuzrozený. Měl jsem síly na rozdávání a využíval jsem ji v prospěch víl. Blížila se další oslava a vílí kuchařky měli plné ruce práce s přípravou. Sběrači sice objevili lesní plody, ale když jimi naplnili koše, nedokázali je unést. Od toho tu byl silný satyr.
Safír poletoval vedle mě a hrdě mě pozoroval, jako by říkal: "Podívejte, jak je silný a statečný. Sám utáhne všechny koše s jahodami, ostružinami a malinami. No není úžasný?" Hračka. Když jsem ho opět načapal, jak na mě zírá, vyplázl jsem na něj jazyk. Oplatil mi to, ale pak se věnoval tomu, co uměl on. Tedy hledání a sbírání lesních plodů.
Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak jsou všechny víly špinavé od lesního ovoce. Nejen ruce a tváře, ale i křídla. Safírova modř se změnila ve fialovou. Také měl stejně barevnou pusu z ujídání.
Vzal jsem čtyři plné koše a vydal se zpátky k vesnici. Pískal jsem si a bylo mi veselo. Co víc si jen můžu přát? Obdivují moji sílu, jako by to bylo něco vyjímečného. A co víc - můj partner je silou naprosto okouzlený. Jednoduché jako vábit samičku. Stačí udělat něco vychytralého a bude v mé moci.
A nemusel jsem se ani snažit. Žádné posilování, vyhrávání na lyru a parádění se. Jak jsem už řekl - stačí přijít na něco, co je překvapí. Třeba je zachránit od něčeho triviálního. Jeden postarší satyr nám v hospodě vyprávěl, jak si několik týdnů brousil zuby na mladou krasavici, ale ne a ne ji získat. Zjistil si, že má panický strach z pavouků. Odchytil jednoho velkého a v její blízkosti ho vypustil. Pak už ho stačilo jen zneškodnit a satyrka se mu vrhla do náruče.
Právě jsem přemýšlel nad tím, jestli bude jednodušší do vesnice nalákat hada nebo divočáka, když jsem zaslechl své jméno. Otočil jsem se a hledal, kdo mě volá. Z houstí se vyřítila Pampeliška, celá rozcuchaná a vyděšená.
"Je zle!" vyhrkla a za paži mě táhla pryč. "Poutníku, je zle!"
V ten okamžik mě napadlo, že se něco stalo Safírovi. Pustil jsem koše a nedbal na to, že se jejich obsah vysypal. Rozeběhl jsem se zpátky ke sběračům tak rychle, že jsem předběhl i letící střelu v podobě Pampelišky.
"Safíre!" ječel jsem celou cestu. Když jsem vběhl mezi borůvčí, přelétl jsem pohledem všechny přítomné a vyhledal známou tvář. "Safíre," zopakoval jsem klidněji. Byl celý, jen vyděšeně kulil očka a rty se mu třásly. Vrhl se mi do náruče.
"Co se to děje?" vyžadoval jsem se odpovědi u ostatních.
Pak jsem si teprve všiml někoho, koho mi strachem zaslepené oči nedovolily zpozorovat dříve.
"Akorde!" oslovil jsem mladého satyra, kterého podpíraly Fialka a ještě jedna víla, kterou jsem neznal jménem. Vypadal vyčerpaně, ale jinak v pořádku, žádná zranění. "Co se děje?"
"Musíš se vrátit," vyhrkl.
Hrklo ve mně. "Stalo se něco Sionnovi?"
"Je v pořádku, tedy myslím."
Druhé hrknutí. "Jak to myslíš?"
"Vydal se z vesnice hned, jak jsi odešel ty." Zakroutil hlavou. "Ale o to nejde. Musíš se vrátit!"
Podíval jsem se na Safíra, který mi svíral ruku, jako by mě mohl zastavit, kdybych se rozhodl, že odejdu. Ale to jsem neměl v plánu. Dokázal bych zradit svou vesnici? Pro něj? Kdykoliv... A to mě děsilo.
"Nemohu," promluvil jsem na Akorda a cítil, jak Safírovo sevření povoluje. Při pohledu na satyrův opatrný pohled, mi ale došlo, že mi potřebuje něco říct. Něco, co ostatní nemohou vědět. "Promluvíme si někde stranou," navrhl jsem, setřásl ze sebe vílu a odešel stranou. Následoval mě.
"Musíš se vrátit," zopakoval. "Jsi v nebezpečí."
Vykulil jsem na něj oči. Vážně řekl to, co jsem slyšel? Musel se přeřeknout. Kdo by mi tady mohl ublížit? "V nebezpečí? Špouchá ti na maják, brachu!" Ukázal jsem kolem sebe. "Jsem v ráji, všichni mě tu uctívají."
Zorničky se mu zúžily vztekem. "Ty chceš zavrhnout svou vesnici? Radši budeš tvrdnout tady, než abys pomohl králi?"
Jakmile přišla řeč na krále, hrdý faun v mém nitru se stáhnul do pozadí. "Tak to není," zašeptal jsem a sklopil uši.
Když Akord viděl můj kajícný pohled, uklidnil se. "Pojď domů," pobídl mě.
Otočil jsem se a v zástupu zvědavých víl, které nás "nenápadně" z dálky pozorovaly, jsem vyhledal modrá křídla. No, spíše fialová... "Nemůžu," špitl jsem.
Čekal jsem, že opět vybuchne, ale promluvil klidně: "Co ti brání?"
Chvíli jsem uvažoval nad svými city. "Kdo ví? Krále samozřejmě uctívám, ale on má kolem sebe zkušené bojovníky. Víly jsou tak slabé."
Rozesmál se. Ne výsměšně, jen pobaveně. "Chceš se přidat k vílí stráži?"
Takhle jsem nad tím nepřemýšlel, ale znělo to logicky. "Možná," uznal jsem. Pak jsem si vzpomněl na to, co řekl předtím. Vážně bych se tady mohl ocitnout v nebezpečí? Akord je králův posel. Jeho prací je dodávat zprávy do jiných vesnicí i k jiným druhům. Jak mě našel, bylo pro mě záhadou.
"O jakém nebezpečí jsi mluvil?"
Zatěkal očima po okolí a pro jistotu si zakryl ústa, aby nikdo nemohl odezírat. "Šíří se zvěsti o tom, že určité víly v okolí mají moc ovládat satyry." Rozhlédl se. "Jsou v téhle vesnici modrokřídlé víly?"
Zastavilo se mi srdce. "Ne," zalhal jsem bez mrknutí oka.
"Dobře," řekl a protáhl si ztuhlé tělo, "nic ti nehrozí."
I když jsem měl nutkání se začít okamžitě na všechno vyptávat, ovládl jsem se a pozval ho do vesnice. Zavedl jsem ho rovnou do sýpky, aby si nabral zásoby. Až když si naplnil brašnu, odvážil jsem se prolomit ticho: "Co jsi myslel tím ovládnutím?"
Zamyšleně si promnul bradu. "Podle toho, co se povídá, jsou schopni ovládnout tělo i mysl. Pár takových satyrů jsem viděl, Barde. Jsou jako vyměnění." Otřásl se.
Než jsem si to stačil pořádně rozmyslet, zeptal jsem se: "Proč ty modrokřídlé hledáš zrovna ty?" Můj hlas zněl cize, vzdáleně.
Rozzářil se tak, jak jsem to u něj neviděl. "Doufal jsem, že se zeptáš." Najednou vypadal mnohem mladší - jako dítě, když mu dáte dárek, po kterém toužilo. Z tašky přes rameno vyndal cosi zabalené v jelení kůži. Pomalu kůži rozprostřel na ruce a odhalil malý nůž. Rukojeť měl posetou tolika drahými kameny, že jsem jí bál dotknout, abych pak všechno, na co sáhnu, neproměnil v zlato.
"Pěknej," špitl jsem s respektem.
"Viď? Dal mi ho sám král, osobně. A víš, na co ho mám?"
Chtěl jsem odpovědět nahlas, ale hlas se mi zadrhl v krku. A tak jsem jen zakroutil hlavou.
Úsměv mu neochabl ani tehdy, kdy mi s hrdostí velkého satyřího válečníka odpovídal: "Abych všechny modrokřídlé zbavil jejich zbraní."
"Jsou neškodné," zamumlal jsem, hlas stále někde daleko, cizí. "Nemají žádnou zbraň."
"Ale ano," zasmál se a poplácal mě po zádech jako starého přítele, "mají přece křídla, Barde."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 26. května 2013 v 11:16 | Reagovat

Já to věděla! Věděla jsem, že to nebudou mít jen tak jedndoduchý! Pfuu, mám chuť ti vynadat, že jim to komplikuješ, ale je pravda, že jinak by to byla nuda. Jen tak dál!
Btw. Vím, že jsi mi teď dala dva díly, ale... Kdy bude další? :D Nemůžu se dočkat!

2 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 26. května 2013 v 13:29 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti to líbí :D A tvoje komentáře čtu, neboj :) I když na ně většinou neodpovídám, tak je čtu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama