Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 6.

26. května 2013 v 2:18 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
"Co to, u všech květů, děláte?" vykřikl a odsunul se ode mě.
Přitáhl jsem si ho zpátky do náruče. "No tak, bude se ti to líbit."
K mému překvapení mi odstrkoval ruku i tehdy, kdy jsem ho začal líbat na krku. Doufal jsem, že ho tím budu rozptylovat a on nechá moji dlaň, aby odvedla práci v jeho klíně.
"Copak neslyšíte? Dost!"
Poslechl jsem. "Co je s tebou?"
"Nevím, co se děje," vykoktal ze sebe, v obličeji celý červený. Zadíval jsem se mu do očí a pochopil. Nevěděl ani za mák, že se ho snažím zpracovat k souloži. Hm...
"Zlatíčko," začal jsem s nepříjemným tušením. "Jak podle tebe vznikají děti?" Tohle byla sice trochu jiná situace - z něho dítě nevypadne. Ale i tak jsem se musel zeptat.
Překvapeně zamrkal. "Z kytiček. Předpokládám."
V tu chvíli jsem se smát nezačal a doufal, že "kytičkami" myslí něco jiného. "Jaké kytičky?"
"Já nevím." Ohlédl se přes rameno, prohlížel si křídla. "Myslím, že maminka a tatínek se mazlili u nějaké...no... modré květiny?"
Neztrácej hlavu, faune. "A co přesně myslíš tím mazlením?"
Objal mě. A já se rozesmál.
"Tak ty nevíš, jak se to dělá!" řval jsem smíchy, tekly mi slzy a nedokázal jsem je krotit.
Začervenal se. Když jsem se uklidnil, naklonil se ke mně a políbil mě. Pro moje tělo to byla jasná výzva: drž hubu a konej. A tak jsem ji držel a konal. Zbavil jsem ho přebytečného hadru. Ani se nebránil.
"Poutníku," zašeptal. Znělo to tak smyslně.
Ale se mnou to nic neudělalo. "Nejmenuji se Poutník. Jsem poutník, ale není to mé jméno."
Zmateně to odkýval. "Ehm... Já jsem Safír."
Nebylo to jméno, které bych si u něj představoval. "Těší mě, Bard."
Úsměv mu nádherně rozzářil obličej, až jsem se musel usmát taky. Chtěl jsem ho položit na postel, ale pak jsem si uvědomil, že má křídla. Ještě jsem neviděl vílu spát, ale dokázal jsem si dát dvě a dvě dohromady. Jsou to čtyři... Nebo pět, to je jedno. Když jsem ho tedy nemohl položit na postel, posadil jsem si ho na klín a začal si s ním pohrávat.
Došel jsem k úchvatnému zjištění: jeho tělo, které bohužel intenzivněji reaguje na bolest, si i dvojnásob užívá rozkoš. Rukou jsem mu přejížděl po rozkroku a Safír mi v náruči vzdychal a kroutil se. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si tu podívanou neužíval.
Ale přecenil jsem ho. Než jsem vůbec stačil pomyslet na to, že tyhle radovánky posunul o úroveň dál, napnul se, zalapal po dechu a potřísnil mi srst. Nu což, tak si dá druhé kole, pomyslel jsem si optimisticky. On se mi ale vykroutil z náruče, natáhl se a po slastném vzdychání z odeznívajícího orgasmu, usnul. Jako když ho do vody hodí.
Pocítil jsem rychlou změnu ve své osobnosti. Ještě před pár hodinami bych byl z něčeho takového podrážděný. Já jsem mu udělal dobře a on si jen tak lehne a spí? Pravděpodobně bych ho vzbudil a vzal si, co mi právem patří.
Teď jsem na to unavené tělíčko hleděl s pobavením. Věděl jsem, že je to pro něj nové, a když se na to podívám očima odborníka - nezvládl to. Sladkobolně mě píchlo u srdce a vydal jsem ze sebe zvláštní zvuk. Pokrčil jsem rameny a jal se sebeuspokojování. Vždyť přede mnou ležel úplně nahý exemplář té nejkrásnější víly, jakou jsem kdy viděl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 26. května 2013 v 11:12 | Reagovat

:OOOOOOO
Moje první reakce.
Do prdele. já tě tak miluju. A tughle povídku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama