Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 5.

23. května 2013 v 18:18 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
"Co to má sakra znamenat?" Snažil jsem se popadnout dech. Běžel jsem do lesa a zastavil se až tehdy, kdy jsem neslyšel zvuky ze slavnosti. Pískle se celou cestu nechalo táhnout - jako papírový drak, takže byl teď plný energie a poskakoval kolem. Jeho vílí prášek světélkoval, stejně tak jeho křídla.
"Myslel jste si, že si namlouvají vás?" smál se chlapec mnohem menší než já, hubený a ladný jako laň. Ano, myslel. A to, že daly přednost jemu, urazilo mé mužství.
"Proč zrovna tebe?" vykřikl jsem, máchal při tom rukama. "Vždyť se na sebe podívej. Jsi takový malý. Je v tobě kus ženy."
Moji urážku ignoroval. "Berou vás jako zábavu, povyražení." Zasmál se, když viděl můj výraz.
Urazilo mě, že si o mně myslí to, co já o nich. Jsem faun! Jen já mám právo brát jinou bytost jako povyražení. Opřel jsem se o kmen. "Tak co je na tobě tak zvláštního?"
Posmutněl. Připlul ke mně, a než jsem se stačil rozkoukat, dal mi malou, stydlivou pusu.
Bylo to to nejroztomilejší a nejněžnější, co jsem kdy viděl, až jsem se musel pousmát. Nic víc to se mnou ale neudělalo. Pro pískle to znamenalo mnohem, mnohem víc. Křídla se mu třásla, dech se zrychlil.
"Ani líbat neumíš," neodpustil jsem si. "Tak co je na tobě zajímavého?"
"Zraňuje mě, když to o mě tvrdí někdo, do koho jsem se zamiloval." Celou větu ze sebe vychrlil, a pak zabořil obličej do dlaní, abych neviděl, jak zrudl.
Pokrčil jsem rameny. "Jsi na špatné adrese, zlatíčko," upozornil jsem ho jemně.
Chvíli ještě schovával tvář, pak se otočil zády. "Jakou mají barvu moje křídla?"
Nechápal jsem to. Zopakoval otázku a pro jistotu jimi zamával.
"Modrou," odpověděl jsem a protočil oči v sloup. "Proč se ptáš?"
"Má ještě někdo ve vesnici taková?"
V duchu jsem projížděl všechna křídla, která jsem zahlédl. Světlounce zelená, nažloutlá, dokonce i bílá, růžovoučká, všechny odstíny červené, včetně rudé jako vlčí mák, zlatá, limetková i levandulová. Jen modrá chyběla. "Ne, nemá."
"Proto jsem tak zajímavý." Trpce se zasmál. "Proto je o mě zájem."
"No já mám modrou rád, ale pořád nechápu, co mi tím chceš říct."
"V okolí je velmi málo modrokřídlých víl, víte?" Pokrčil rameny, jako by mi to neuměl vysvětlit. "Moje rodina tu byla velice vážená."
To mě zarazilo. "Rodina," zašeptal jsem. "Kde ji máš, pískle?"
Zamrznul. Doslova. Rázem přestal mávat křídly, až chodidly dopadnul na zem. Mlčel.
"V pořádku," bral jsem zpátky to, co jsem řekl. "Nemusíš mi to říkat."
A neřekl. Místo toho se usmál a po zamumlání: "Měli bychom se vrátit," se vydal zpátky na louku.
Tam ale nikdo nečekal. Ani jídlo nám tam nenechali. Kručelo mi v břiše, a tak jsem následoval prcka, protože by z toho mohlo něco kápnout. Nečekal jsem sice žádnou pečínku, protože byl přísný vegetarián. Ostatně jako každá jiná víla.
Zastavil se uprostřed prostoru a začal poletovat v kruhu. Ten postupně zmenšoval, až mě v něm uvěznil. Poskočil, popolétl a zatočil se kolem své osy, než se špičkou dotkl země. Opakoval to a začal se mě dotýkat. Nejdřív jen náznakem, pak nejen tak, ale stále to působilo nevinně. Nakonec se na mě tiskl celým tělem.
Hladil mě po hrudi, po srsti, po rozích. A dál se točil, dokola a dokola. Zavadil mi o ocásek, kterým jsem oddaně vrtěl. Byl jsem celý od vílího prášku, všude jsem viděl modrou. Nedokázal jsem od jeho pohybů odtrhnout pohled, takže jsem se začal točit s ním a vyhledával jeho pohled. Uvědomil si to a vzhlédl. Zadíval jsem se do těch modrých studánek, než je s polichocených úsměvem sklopil.
A tehdy se ve mně něco zlomilo. Neřekl bych, že jsem se zamiloval. Ale nebyl mi ani lhostejný. Neudivovalo mě to z důvodu, že je to kluk - jsem faun, takže mi na takové maličkosti nezáleží - ale je to víla. A ke všemu ta nejzranitelnější, jakou znám.
Nad svojí budoucností jsem nepřemýšlel - narozdíl od mého přítele, který zůstal ve vesnici. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, jaká bude moje partnerka na věčnost. Ale věděl jsem, že chci, abychom spolu shořeli vášní.
Při pohledu na tohle drobné stvoření ze mě všechna živočišná vášeň vyprchala a nahradila ji jiná. Chtěl jsem před ním pokleknout, sklopit uši a doufat v pohlazení. Předchvílí se kolem mě točil. A já měl najednou pocit, že je mým světem.
Chytil jsem ho za ruce a nemotorně tančil s ním. Smál se mým pohybům a já se nezlobil. Bušilo mi srdce jako nikdy předtím. V té době jsem ještě netušil, do jaké šlamastyky se to vrhám. Jako faun jsem byl k vycítění takových situací imunní. Máme rohy, a když se do něčeho vrhneme po hlavě, většinou ublížíme někomu jinému...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | 23. května 2013 v 19:09 | Reagovat

Ahhh, do prdele já tě prostě strašně moc miluju a teď tě budu o další díl urgovat ještě o to víc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama