Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 3.

16. května 2013 v 10:00 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Jak se blížila oslava kvítí, ženské víly byly stále naléhavější. V domečku, který mi půjčily, protože v něm zrovna nikdo nebydlel, se mi hromadily květinové věnce. Od některých žen jsem jich měl i více, ve všech barvách a z různých druhů květin.
Nejdříve mi pozornost dělala dobře, pak mě začala děsit. Hodně víl se kvůli mně popralo - tahaly se za vlasy, kopaly do holení a pleskaly o sebe dlaněmi, zatímco jsem se je snažil odtrhnout. Každou hodinu mi na dveře klepala dívka, někdy i několikrát za den. Přivádělo je k šílenství, že jsem si ještě nevybral.
Dostal jsem se do situace, kdy byl večer před slavností kvítí a já neměl nikoho, s kým bych tam šel. Nechávalo mě to chladným, protože jsem byl faun a necítil jsem potřebu se něčeho takového zúčastnit. Vlastně jsem ani nevěděl, o co se jedná.
Chystal jsem se jít spát, když se ozvalo ťukání na okno. Otevřel jsem ho a do místnosti mi vlétlo pískle.
"Co chceš?" zabručel jsem a prohlédl si ho. V ručkách žmoulal věneček z kopretin. "Ach ne, další?" Protočil jsem oči v sloup a plácnul sebou na postel. "Od koho je to tentokrát?"
"Ehm? No ode mě," odpověděl. Věnec mi přehodil před hlavu, ale zasekl se mi o rohy.
"Tak teda dík," zasmál jsem se a upravil si ho. "Ale nepletou tohle spíš ženský?"
"Většinou," přisvědčil. Poletoval po pokoji a prohlížel si zbytek věnců. Všiml jsem si, jak se stále více a více červená. "Ten můj je sice jednodušší, ale dal jsem si na něm práci."
Ten plevel mi přišel stejný a celá místnost od něj páchla. Nechápal jsem, čím se ten jeho věnec lišil. "Kopretiny mám docela rád," zamumlal jsem unaveně.
Celý se rozzářil. "Vážně? Takže jsem se trefil."
Lehl jsem si a zavřel oči. "Můžeš už vypadnout? Potřebuji se prospat."
Vydal ze sebe uražený zvuk, ale ucítil jsem průvan, jak otevřel okno. "A rozhodl jste se?"
"Jo," zavrčel jsem. "Otravuješ ze všech nejmíň."
"To znamená co?" snažil se ze mě dostat přesnou odpověď.
"To znamená, že jsi vyhrál. Půjdu tam s tebou, když po tom tak toužíš."
Slyšel jsem, jak se šťastně zajíkl. Otevřel jsem oči a chtěl se podívat, jak se tváří, ale když jsem se posadil a pohlédl k oknu, zůstala po něm jen stopa vílího prachu. Lehl jsem si a konečně usnul.
Ráno mě probudilo bušení na okno. Rozrazil jsem ho tak prudce a nečekaně, až několik víl odlétlo dozadu. "Co je?" zařval jsem na hlouček. Většina polekaně sklopila křídla, zrudla a snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Když jsem si uvědomil, jak po ránu vypadám, mírněji jsem zopakoval: "Copak je, krásky?"
Atmosféra se změnila, úlek vzal čert. Překřikovaly se, takže jsem jim nerozuměl ani slovo, ale odtušil jsem. "Už jsem si vybral, s kým na ten váš candrbál půjdu. A bohužel to není ani jedna z vás." A honem jsem zabouchl.
Chvíli se ozýval hluk a bušení, ale nakonec to utichlo. Ještě hodinu jsem zůstal uvnitř, než jsem se odvážil vylézt. Stejně jsem se potřeboval zcivilizovat. I když jsem se odhodlal vyjít na světlo, měl jsem se na pozoru a prozkoumal každý roh, aby na mě náhodou někdo nečíhal s otráveným šípem.
Dívky byly celé uražené a kdykoliv jsem kolem nějaké prošel, dělaly, že mě nevidí. K mému překvapení jsem si to užíval. Ale ne moc dlouho. Odpoledne se ve mně začaly probouzet fauní pudy. Žádná víla o mě nejevila zájem, takže jsem šel za jedinou vílou ve vesnici, která mě neuháněla a neudělala mi z domečku květinářství.
"Pampeliško, moje lištičko, zlatíčko, no tak, podívej se na mě."
Zachichotala se, ale nevěnovala mi ani pohled.
"Jak to, že jsem se ti tak zprotivil?" Hrál jsem si na ublíženého - to mi šlo perfektně. Sklopil jsem uši a ocásek a svou oběť následoval jako zpráskaný pes. Vždycky mi podlehla. Tentokrát to ale nepůsobilo.
"Ale ne," řekla a konečně se na mě podívala. "Jen se k vám nesmím tolik přibližovat."
"A to ti řekl kdo? Rodiče?" Rozesmál jsem se a dál kolem ní poskakoval. "Zapomeň na jejich rady. Sama dobře víš, že se mnou ti bude líp."
"Ne. Rodiče bych v takovém případě neposlechla, Poutníku. Respektuji přání někoho jiného." Natáhla ke mně ruku a smetla mi z ramene vílí prach. Pak se zatočila ve vzduchu a odletěla.
Dlouho jsem se tou záhadou nezabýval, protože ke mně přitančila víla, kterou mé odmítnutí neodradilo. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se jmenuje. Usmíval jsem se na ni, tiskl ji v náručí a šeptal jí do ouška něžnosti, přičemž jsem se snažil vybavit si jméno.
Čím víc jsem poznával víly, tím jasnější mi bylo, jak křehké jsou. Nedokázaly ustát ani jemnou bolest. Viděl jsem, jak jedna dívka upadla a začala vyvádět tak, že jsem k ní přiběhl a odnesl ji k léčitelovi. Měl jsem za to, že si vyvrkla kotník nebo dokonce zlomila nohu. Léčitel jí pofoukal bebíčko a ona vstala a odcupitala po vlastních.
Když jsem se díval na neznámou dívku, připadal jsem si vedle ní neohrabaný a násilný. Vlastně oprávněně - já takový byl. Uvědomil jsem si, že se mi jejich nevinnost líbí, ale šlo jen o zábavu. Hezky se na ně koukalo, ale nebylo to to, po čem bych celý život toužil. Nechtěl jsem jen chránit. Nechtěl jsem být něžný milovník, který se bojí, že svou lásku rozbije při příliš silném objetí.
"Fialko," vytrhl mě z přemýšlení cizí rozhněvaný hlas. "Co to tam děláš? Pojď okamžitě domů!"
Takže se jmenuje Fialka. No jo, mohlo mě to napadnout. Vzlétla a celá červená letěla k otci. Chvíli tam na sebe pokřikovaly a ukazovaly při tom na mě. S úsměvem jsem jim zámával.
"Jestli kolem něj budeš při dnešním namlouvání poletovat, tak si mě nepřej!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 16. května 2013 v 12:11 | Reagovat

Ahh, říkala jsem ti, jak strašně tě za tuhle povídku miluju? :D Je to vážně boží! Prosím, ozvi se mi na skype: pervertjamielovehornyhoran69 , nebo na mail: baruskakut@seznam.cz ... Děkuju :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama