Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 2.

15. května 2013 v 20:36 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Ty víly se mi dostaly pod kůži. A nebylo těžké udělat jim to samé. Stačilo se usmát a říct něco pozitivního. Ženy ze mě nejdřív měly strach, ale pak zatoužily po zakázaném ovoci a všude, kam jsem šel, mě následovaly. Strážní, kteří ze mě zezačátku měli strach, změnili názor. Nikdy nebyl lov žen tak snadný.
Nejvíce mě rozpalovala Pampeliška, dívka s něžným jménem, ale bujným poprsím. Takových je ve vílím světě málo. Chovala se divoce a ráda porušovala pravidla. Jak jsem řekl, takových víl je málo.
Když za mnou vlétla oknem, mohl jsem snad říct: "Odejděte, slečno."? Nebo když mi sedla na postel a svlékla se? Zachoval jsem se jako chlap a chystal se ji zahřát vlastním tělem. Kdo by odolal rusovlásce?
Rozhodl jsem se, že na to půjdu pomalu a budu něžný. Ať o tom poví svým kamarádkám. Hladil jsem ji po těle, pomalu prozkoumával každý její kousíček. Když jsem se sklonil k jejímu poprsí, nějaký otravný hmyz přistál na okně, odkašlal si a pronesl: "Omlouvám se, že ruším, ale potřebuji mluvit s panem Poutníkem."
Zatracené pískle. Vzhlédl jsem a probodl ho pohledem. "Co chceš?" Pampeliška se uchichtnula a zůstala sedět u páníčka. Hodná Pampeliška, moc hodná.
"Mluvit s vámi," zopakoval. Když nastalo trapné ticho, dodal: "O samotě."
Podíval jsem se zpět na Pampelišku a přemýšlel, jestli mám to pískle sejmout nebo ho ignorovat a pokračovat v rozdělané práci. Byl tak nevinný, že jsem si byl jistý, že by měl noční můry do konce života.
"Promiň," chystal jsem se ho odbýt. "mám tu něco, co musím vyřešit hned. Pokud chceš v klidu spát, odejdi." Mrkl jsem na něj. "Nebo zůstaň a potichu se dívej." Ani jedna víla v místnosti se nedívala na mě, probíhala mezi nimi neverbální komunikace. Poznal jsem to podle množství třpytivého prachu poletujícího po místnosti.
"Aha," vyhrkla Pampeliška. "Rozumím, už letím." Vzlétla a s hihňáním odletěla.
"Ale no tak, pískle," povzdychl jsem si. "O co jde?"
Postavil se přede mě, nervózně si namotával pramínek vlasů na prst. Vlasy měl navečer rozpuštěné, na jedné straně vlnité od věčného nošení copánků. Teprve teď jsem si uvědomil, že je přede mnou jen v pyžamu.
"Chtěl jsem se zeptat," dostal ze sebe pomalu. Usnadňoval jsem mu to tím, že jsem poslouchal, aniž bych dával jakkoliv najevo, že by měl vypadnout. "jestli byste se nechtěl dotknout mých křídel?"
To byl projev největší důvěry. Jako bych mu dovolil si sáhnout na můj ocásek.
Jejich křídla byla odolnější než motýlí, i když vypadala stejně. Strukturou přípomínaly spíš kůži.
"Proč?"
Sedl si a natočil se ke mně zády. I to byl projev důvěry - víly nikomu nedovolovaly přiblížit se k nim zezadu. Dokázaly to vycítit. "Přeju si to."
Naklonil jsem se k němu a překvapilo mě, jak se mu zrychlil dech. Lehce se červenal. Z krku jsem mu odsunul vlasy, a pak ho políbil na odhalené místo. Trhl sebou a začal si krk třít, ale nijak neprotestoval.
Otřel jsem se mu rty o ucho. "Poslyš, vílo," šeptal jsem a pobaveně sledoval, jak mu naskočila husina. "ty ses do mě zamiloval."
Zakroutil hlavou. "Jen jsem zvědavý." Stydlivě vzhlédl. "Dovolíte mi šáhnout na rohy, prosím?"
Kdyby se mě zeptal někdo, kdo by byl mnohonásobně větší a těžší, nesouhlasil bych. Ale takovým malým ručičkám nelze říct ne. "Klidně," odpověděl jsem tedy a sklonil hlavu.
"Jaké to je?" zeptal se, když rukou zkoumal mé rohy.
"Necítím to. Ne úplně." Hledal jsem příklad, na kterém bych mu to vysvětlil. "Jako nehty nebo zuby. Bolí to jen, když je vytrhneš." Rozesmál jsem se, ale jemu to vtipné nepřišlo. Zblednul a pevně stiskl rty.
"Teď já," řekl jsem a natáhl ruku k jeho křídlům. Trochu se mu třásly. Jemně jsem se jich dotýkal, totiž jen konečky prstů. "A teď mi vysvětli, proč musela Pampeliška odejít? Tohle mohlo počkat, ale jí už do takové nálady nedostanu."
"Nedostanete," přisvědčil a chvíli si něco promýšlel. "Mohu vám to vynahradit."
Rozesmál jsem se. "No já to vždycky chtěl zkusit s chlapem, ale nemyslím si, že o to v tvém případě stojím."
Zakroutil hlavou. "Ani já ne. Půjdete se mnou na oslavu kvítí?"
"Už mě pozvala minimálně stovka dívek."
"Ale mně to dlužíte," vyhrkl dotčeně. "Chci říct, zachránil jsem vás."
"A za to ti děkuji, ale zkazils mi lov."
Uraženě nafoukl tváře, vzlétl a přistál na okně. "Ještě si to promyslete."
"Promyslím," slíbil jsem a s úšklebkem sledoval, jak letí pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 16. května 2013 v 6:43 | Reagovat

Jo, jsem pravidelná čtenářka, která je nadržená na každé pokračování :33 Asi tě miluju, sweety a ěkuju za každej díl.
Jenom děkuju, žes ho nenehcala vyspat s Pampeliškou (bléé) .... jen ať si ho víláček vezme a klidně i do postýlky :33 Ať jsou spolu a šukají si třebas do konce života.
Do toho!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama