Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 1.

5. května 2013 v 15:16 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky

Motýlí polibky

Už dobrou čtvrthodinku jsem visel hlavou dolů. Všelijak jsem se kroutil, volal o pomoc, ale nikde nikdo. Koho mohlo napadnout, že v Kentauřím lese budou takové pasti? Člověk by řekl, že si to ta holota pohlídá a napráší kožich každému pytlákovi, který by se tudy odvážil projít. Pak to dopadá takhle - chudákovi faunovi teče krev až do rohů a nikdo mu nejde na pomoc.
Nůž jsem sebou jako správný skautík měl. Jenže v brašně a ta mi vyklouzla, když se mi noha dostala do oka. Rozhoupával jsem se a zkoušel se zachytit stromu, ale všechny moje pokusy skončily neúspěchem.
"Vypadá to, že máte problém," zašvitořil něžný hlásek někde poblíž. Rozhlížel jsem se, ale nikde ani stín. "Potřebujete pomoc?"
Zachoval jsem se jako zralý chlap a spolkl všechny kousavé poznámky. "Ano, prosím," odpověděl jsem. "Ale s kým mluvím?"
"Ehm, tady nahoře."
Tak jsem s vypětím všech sil vzhlédl k nebesům. A litoval toho. Na větvi, na které jsem visel, stál chlapec. To by mě z míry nevyvedlo, kdyby měl na sobě něco víc, než kus hadru přípomínající letní šaty. Pekelně krátké letní šaty.
"U srnčí nohy, zakryj se!" zaječel jsem. "To ti nikdo neřekl, že v tomto století se nosí spodní prádlo?" Kdyby to byla žena, vrátila by se mi krev do nohou. A nejen tam.
"Vy na sobě také nic nemáte," řekl vyčítavě a zkřížil nohy ve snaze zakrýt mi výhled. "Příroda nás nestvořila proto, abychom se skrývali v marnivosti."
"Pravdu díš, maličký," uchechtnul jsem se a poklepal na šátek pevně uvázený kolem mého pasu. "Ale hádej, co schovávám pod tímhle." Pobaveně jsem sledoval, jak mu zrůžověly tváře. "Ano, přesně to. Víš, já se asi sotva narvu do kalhot." Překvapilo mě, že mám sílu si z něj utahovat. Připadal jsem si dezorientovaný. "Sundej mě dolů."
Možná jsem na něj neměl být tak sarkastický, protože nafoukl tváře a zeptal se: "Proč bych vám měl pomáhat? Nechal jste se chytit vlastní nepozorností."
Zvažoval jsem své možnosti. Mohl jsem mu začít vyhrožovat, ale to jsem nechtěl riskovat. Vyplašil bych ho a on by mě tu nechal chcípnout hlady. Dále jsem se mu mohl omluvit. "Omlouvám se. Pomůžeš mi, prosím, zpátky na zem?"
"Ne, nemůžu zasahovat do koloběhu přírody."
Chtěl jsem se zeptat, o čem mluví, ale rozhodl jsem se, že nechci mít po zbytek života noční můry. Přistoupil jsem k plánu C. Pokud nezabírá vyhrožování ani omluva, musím dokázat, jaký jsem milovník. Pravda, většinou jsem to zkoušel na ženy, ale tohle pískle by se za ženu klidně považovat dalo.
"Maličký," zapředl jsem. "nezlob se, nechal jsem se unést tvou košilkou." Málem jsem se zadusil, abych se nahlas nerozesmál. "Vážně, vypadáš tak ladně, s těmi malými chodidly. A co teprve tvoje oči. Září jako---"
V ten okamžik jsem hlavou narazil na zem. Když jsem zkontroloval, že se mi z té rány neodlomily rohy, sedl jsem si a vydýchával to.
"Mlčte." Chlapec musel mezitím seskočil nebo slézt, přišel ke mně a hladil mě po bolavé hlavě. Když se mě dotknul, lekl jsem se, protože jsem ho neslyšel přicházet. Ruce měl jemné, malé a takové dívčí. Nechal jsem je, ať se mě dotýkají.
"Ve vesnici o vás faunech povídají, že jste svůdníci, ale tímhle byste nesbalil ani kozu."
Otevřel jsem oči a pořádně si ho prohlédl. Pohled mi okamžitě padl na jednu část těla, kterou jsem u něj přehlédl. Perletově modrá vílí křídla.
"Ty jsi vílák!"
Nafoukl tváře, svraštil čelo a uraženě ode mě odvrátil tvář.
"No tak se nezlob," jemně jsem do něj žďuchnul a dával si při tom pozor, abych mu neublížil. Víly jsou křehké. "Visel jsem hlavou dolů a neměl čas zjišťovat, jestli jsi víla, člověk nebo třeba pták."
Rozesmál se. Dál jsem si ho důkladně prohlížel. Obličej měl něžný, skoro až ženský, oči modré, ladící s křídly a plné veselých jiskřiček. Všechno na jeho obličeji působilo něžně - malá, ale plná ústa, nosík jako kňoflík, dokonce i upravené obočí. Celou levou část vlasů měl zapletenou do roztomilých copánků, druhá část mu spadala na ramena v blonďatých vlnách a ve velkém množství mu vlasy zakrývaly tvář.
Na levé polovině tváře, na té, která byla vidět, měl vílí tetování. Slyšel jsem o něm, ale teprve teď ho viděl. Představoval jsem si pokérované, rádoby drsné víly a přišlo mi to směšné. Jenže tohle tetování bylo milé. Šlo jen o pár kudrlinek táhnoucích se po čelisti a v oblasti očích. Ve světle se třpytilo.
I když jsem už věděl, co je zač, nedokázal jsem určit věk. Víly jsou od přírody milující bytosti, živí se zdravě a mají hodně pohybu, takže jejich těla jsou většinou hezká, vypracovaná. Tohle pískle bylo jiné. Působilo roztomile a vyvolávalo u mě ochranitelské pudy. Ale vzhledem k tetování, které si malovali dospělí, když už mohli létat za hranice říše, jsme mohli být stejně staří.
Vstal jsem příliš prudce, až se mi zatočila hlava a vrátil jsem se zpátky na zem. Po chvilce polehávání v trávě jsem se pomaliličku postavil na nohy. Pískle mě pozorovalo.
"Jak se cítíte?" špitlo.
"Mnohem líp," řekl jsem, i když jsem ho viděl dvojmo. "Děkuji." S radostí jsem zjistil, že moje brašna leží na stejném místě. "Jen mám dojem, že jsem se ztratil." Opět. "Tohle není Kentauří les?"
Zacukaly mu koutky úst, ale ovládl se. "Ne," zakroutil hlavou. "Ten je až za naší říší. Tedy pokud nepočítáte zátoku, kterou obléhají mořské panny. Jo a po nich byste musel přejít--"
"Stačilo, chápu," přerušil jsem ho. "Ztratil jsem se."
"Tak trochu." Potutelně se culil.
"To je skvělý," povzdychl jsem si. "Jsem zraněný a mám hlad." Hodil jsem si brašnu na záda a obešel prcka. "Heleď, rád jsem tě poznal, ale musím jít." Chtěl jsem se vydat pryč, když mě něco chytilo za nohu. "Co je, vílo?"
"Kulháte!"
Kromě toho, že mi na noze visela víla, jsem měl lýtko odřené do krve. Pálilo to a doufal jsem, že si to vypláchnu a očistím dřív, než se mi zanítí. "Milé, že sis všiml," zabručel jsem a pokusil se ho setřást. "Pusť!"
Pustil a vzlétl, aby mi pohlédl zpříma do očí. Než mi stačil něco říct, podíval se na ruce. Zděšením se mu rozšířily zorničky. "K-k-k-krééév!" Ve vzduchu se zapotácel, jako kdyby prudce zafoukal vítr, a pak se skácel k zemi. Podařilo se mi ho zachytit do náruče a položit na mech.
Jako první mě napadlo, že mohu utéct. Pak se mi vybavilo vyprávění jiných poutníků, že se po říších potulují lidé, kteří unáší víly a jiná stvoření a berou jim to nejcennější, co mají. U víl křídla. A je jen málo způsobů, jak víle ukrást křídla. Vyříznout je... Nebo vytrhnout.
Nemohl jsem ho tam jen tak nechat. Napadlo mě, že kdybych na něj naházel větve a listí, třeba bych ho zamaskoval natolik, aby ho nikdo nenašel. Sedl jsem si k němu a propleskal ho po tvářích. Po chvilce pleskání zamrkal a zaostřil.
Když opět obrátil pozornost na své krví potřísněné dlaně, vytrhl jsem trs trávy a utřel mu je.
"Podívej," šeptal jsem a doufal, že ho to uklidní. "Už je pryč. Jsi čistý."
Brada se mu klepala, rty měl pevně semknuté. Pomalu přikývl a zatvářil se provinile, zamumlal omluvu. Myslel bych si, že je naprosto v pořádku, kdyby svými křídly nehýbal tak trhavě.
Opět jsem ho vzal do náruče. "Kde bydlíš?" Ukázal před nás. Pokusil jsem se zapomenout na poraněnou nohu. "Doufám, že to není daleko."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 8. května 2013 v 9:20 | Reagovat

Ahh, já prostě miluju tvé psaní a srašně se těšm na další část :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama