Květen 2013

Faunův ocásek - Klec v zátoce - část 1.

31. května 2013 v 19:26 | BaraCornellia |  FO - Klec v zátoce

Klec v zátoce

"Nebaví mě být faun," zasténal jsem a svalil se na Bardovu mechovou postel.
"Pročpak?" zeptal se a brousil si nůž.
"Protože jsme všichni stejní," odpověděl jsem. "Pořád samá hudba, pití a ženy."
"Aha," rozesmál se Bard. "Tak zábava se ti zprotivila! To chápu, věčné nic nedělání se holt omrzí," utahoval si ze mě a ze skříně vyndal brašnu. "Buď rád, že tě neposlali hlídat stáda nebo doprovázet krále na cestách. Takhle máš svobodu ve všem, co děláš." Začal do brašny házat všechny svoje věci. "A co ti vůbec vadí na hudbě? Myslel jsem, že tě hraní těší."
"Vždyť ano," povzdychl jsem si. "Hudba je má jediná radost." Poklepal jsem si na píšťalku, která mi visela na šňůrce kolem krku. "A ty víš ze všech nejlíp, že i pití mám rád, když se urodí dobré víno." Krátce jsme se oba zasmáli.
"Ale?"
"Ale s ženskejma jsou jen problémy."
Podíval se na mě, přestal balit a šel si sednout vedle mě. "Copak, balící techniky nefungují?"
"Fungují, vždycky fungují, faunky nejsou náročné. Jenže kdykoliv se objeví někdo, kdo je lepší v hudbě, utečou za ním. Nebo je hezčí, méně zrzavý."
Zasmál se a poplácal mě po zádech. "Nikdo není lepší hudebník než ty! A jsi nejhezčí faun ve vesnici. Tak v čem je problém?"
"No právě, Barde, v čem?" Ztrápeně jsem na něj pohlédl a asi jsem musel vypadat opravdu uboze, když i on, můj stále veselý nejlepší kamarád, zvážněl.
"Možná není chyba v tobě," začal pomalu a zatěkal očima po místnosti, jak mu bylo to téma nepříjemné. Pak mu oči zazářily a on vesele vykřikl: "Chyba je v ženách! Nevědí, o jakou milostnou zkušenost přicházejí."
Mně to vtipné nepřišlo. "Ale o to jde, brachu! Já nechci být jen milostná zkušenost!"
Ztuhl. "Moment," začalo mu to docházet. "Ty si chceš najít družku?" Přikývl jsem a on se tvářil, jako bych se zbláznil. "Vždyť jsi tak mladej! Užívej si života a na takový blbosti ani nemysli."
"Lidé už v tomhle věku druhy hledají," oponoval jsem.
"Ano, ale ty nejsi člověk, Sionne!" okřikl mě.
"Jenže já se cítím tak divně," zamumlal jsem s pohledem upřeným na podlahu. "To se nedá vysvětlit."
"Zkus to," pobídl mě.
"Připadám si prázdný, jako by mě kus chyběl. Když vidím staršího fauna, jak se drží za ruku se svou družkou, tak mě tak nějak bodne u srdce... Vlastně v břiše. A poslední dobou se mi chce brečet, ale to nikomu neříkej." Varovně jsem se zamračil.
Chvíli mě sledoval bez výrazu a pak zcela vážně pronesl: "Máš hlad, běž se najíst."
Zůstal jsem na něj zírat. "Ne, nemám," vykoktal jsem, když jsem si uvědomil, že si nedělá legraci a čeká mou odpověď.
"V tom případě jsi gay."
Zavrčel jsem. "Ne, to teda nejsem! Přestaň si ze mě dělat srandu!"
"Nedělám! No podívej. Očumuješ fauny a to je jistá známka---"
"Nezlob," přerušil jsem ho smíchem. "Dobře víš, jak to myslím. Jsi jediný, kdo mi tu rozumí."
"Ale bohužel jsem na holky." Vypláznul na mě jazyk, než vstal, aby pokračoval v balení věcí. "Jinak bych už před tebou klečel, vážně." Odmlčel se. "Já vím, že je to dost zvrhlé, ale mohl by sis najít družku někde jinde." Poslední slovo řekl zvlášť tajemně. Měl jsem neblahé tušení...
"Kde jinde? V jiné vesnici?"
Trpce se zasmál. "Ano, tak trochu. A také mezi jinými stvořeními."
Vykulil jsem na něj oči. "Tobě přeskočilo." Pak jsem si to ale promyslel. "Vlastně to není špatný nápad. Zakázané to není."
"Mám samé dobré nápady," lhostejně pokrčil rameny. "Co třeba víly? Ty se druží brzo. A jsou roztomilé, ale na můj vkus až moc. Já potřebuji divošku." Mrkl na mě. Nikdy jsem to neřekl nahlas, ale byl jsem si jistý, že si jednoho dne najde nějakou něžnou a zranitelnou duši. Ochranatelské pudy pak převládnou nad touhou skotačit a on se s ní združí.
"Myslím, že víly jsou nám hodně vzdálené." Nemyslel jsem vzdálenost v krocích, ale mentálně. Ony byly něžné, my trochu násilníci.
"Tak třeba... Kentauři? Druzí se brzo, jsou věrní a za svým milovaným jdou až na konec světa. A maj pořádně velký zadky." Uculil se. "Ke všemu jim nevadí se družit s jinou bytostí."
Tuhle možnost jsem už zavrhl. "A já slyšel, že pro ně je homosexualita naprosto přirozená. S mojí smůlou by si mě označkoval nějakej chlap. Víš, jak velké nádobíčko má kůň?"
Vypadal stejně vyděšeně, jak jsem se cítil já. "Možná proto je kentaurů tak málo," neodpustil si poznámku. "A co třeba mořské panny. Prý jsou jako labutě. Věrné a milující. A slyšel jsem, že když zemře jejich druh, umřou žalem."
"Jenže mají místo nohou ocas." Podle toho, jak se culil, na něm bylo poznat, že uvažuje o nějaké zvrhlosti. "Ke všemu jsem faun - neumím plavat."
"Tak to máš, chlape, smůlu a zůstaneš do smrti sám!" Dloubl mě do žeber a uličnicky zamrkal. "Kromě lidí už mě žádná bytost, co by se družila na začátku života, nenapadá."
Vstal, hodil si brašnu na záda a šel ke dveřím. "Vyprovodíš mě?" zeptal se a vyšel ze dveří.
"Bude se mi stýskat," přiznal jsem. Potichu, aby to náhodou někdo nezaslechl.
"Jo, mně taky, Sio." Usmál se a zastřihal ušima. "Kdo mi bude říkat, co je nebezpečné?"
Zasmál jsem se. "Jistě, to ti bude chybět nejvíc."
Následoval jsem ho až k hranicím města. Tam jsme se zastavili. Všechno se ve mně sevřelo. Nechtěl jsem, aby odešel, ale na druhou stranu jsem mu to přál. Mohl poznat svět a vyhnout se osudu pastýře i člena královské družiny, když se rozhodne stát se poutníkem. A on se rozhodl.
"Víš, že se můžeš kdykoliv vrátit," připomněl jsem mu s nenápadnou prosbou v hlase.
"Až mě to ve světě omrzí, zjistíš to jako první." Poplácal mě po zádech a vydal se na cestu.
Zamyšleně jsem se zahleděl na opačnou stranu cesty, kde se měla nacházet zátoka. "Tak jako labutě, říkáš?"

Báseň - Součást

30. května 2013 v 17:41 | BaraCornellia |  Básně
Součást

Nadechni se, zhluboka,
ať vnímáš, že jsme tu oba,
na stejném místě, právě teď.
Je to, jak bych to jen řekla,
kouzelnější než supernova.
Jak krásná je ta naše zem.
~ + ~
Můžou mě lákat do ciziny,
klidně ať klečí na kolenou,
ale já vím, že se neztratím,
i když prozkoumám výšiny
a cestu jinudy zvolenou.
I přes to všechno se vrátím.
~ + ~
Protože nikde jinde to nevoní
tak jako doma, ani moře ne.
Neláká mě ani cizí kultura,
protože jen český smích zvoní,
jak by měl, dopředu mě žene.
Tak právě zde začíná má túra.
~ + ~
Připadám si součástí něčeho,
co bych nazvala přítomností.
Jsem hlína a z ní roste strom.
Jsem dítětem, jsem stařenou.
Jako blatouch pokvetu s radostí,
než do mého stromu udeří hrom.

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 7.

26. května 2013 v 2:28 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
V dalších dnech se mě Safír držel jako klíště. Kam jsem se hnul, tam mě následoval. Pusinkoval mě, hladil a všelijak na sebe upozorňoval, abych mu věnoval pozornost. Vždycky jsem se nad tím jen pousmál, oplatil mu to nebo naopak ignoroval. Na takové něžnosti jsem nebyl zvyklý.
Mezi námi byl jeden velký rozdíl, který šlo pozorovat už z dálky. On měl křídla. Já kopyta a rohy. On samou láskou poletoval. Nosil mi květiny, a když jsem pro něj jednou utrhl sedmikrásku a dal mu ji, vylétl několik stop do vzduchu. Já jsem se naopak držel při zemi a měl jsem tvrdou palici. Jakmile jsem se rozhodl, názor jsem neměnil.
Každé ráno jsem se vzbudil celý od vílího prachu a Safír se na mě usmíval nebo ještě spal. Když už jsem zmínil ten prach - byl vážně všude. Připadal jsem si označkovaný. Stačilo, abych zakýval hlavou a na ramena se mi trochu sneslo. Nebo jsem popošel a za mnou zůstávala cestička. Neměl jsem mu to za zlé...
K mému překvapení žádná z mých nebo jeho obdivovatelek neprotestovala proti tomu, že jsme spolu. Doma si možná pobrečely, ale nám to najevo nedaly.
Cítil jsem se jako znovuzrozený. Měl jsem síly na rozdávání a využíval jsem ji v prospěch víl. Blížila se další oslava a vílí kuchařky měli plné ruce práce s přípravou. Sběrači sice objevili lesní plody, ale když jimi naplnili koše, nedokázali je unést. Od toho tu byl silný satyr.
Safír poletoval vedle mě a hrdě mě pozoroval, jako by říkal: "Podívejte, jak je silný a statečný. Sám utáhne všechny koše s jahodami, ostružinami a malinami. No není úžasný?" Hračka. Když jsem ho opět načapal, jak na mě zírá, vyplázl jsem na něj jazyk. Oplatil mi to, ale pak se věnoval tomu, co uměl on. Tedy hledání a sbírání lesních plodů.
Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak jsou všechny víly špinavé od lesního ovoce. Nejen ruce a tváře, ale i křídla. Safírova modř se změnila ve fialovou. Také měl stejně barevnou pusu z ujídání.
Vzal jsem čtyři plné koše a vydal se zpátky k vesnici. Pískal jsem si a bylo mi veselo. Co víc si jen můžu přát? Obdivují moji sílu, jako by to bylo něco vyjímečného. A co víc - můj partner je silou naprosto okouzlený. Jednoduché jako vábit samičku. Stačí udělat něco vychytralého a bude v mé moci.
A nemusel jsem se ani snažit. Žádné posilování, vyhrávání na lyru a parádění se. Jak jsem už řekl - stačí přijít na něco, co je překvapí. Třeba je zachránit od něčeho triviálního. Jeden postarší satyr nám v hospodě vyprávěl, jak si několik týdnů brousil zuby na mladou krasavici, ale ne a ne ji získat. Zjistil si, že má panický strach z pavouků. Odchytil jednoho velkého a v její blízkosti ho vypustil. Pak už ho stačilo jen zneškodnit a satyrka se mu vrhla do náruče.
Právě jsem přemýšlel nad tím, jestli bude jednodušší do vesnice nalákat hada nebo divočáka, když jsem zaslechl své jméno. Otočil jsem se a hledal, kdo mě volá. Z houstí se vyřítila Pampeliška, celá rozcuchaná a vyděšená.
"Je zle!" vyhrkla a za paži mě táhla pryč. "Poutníku, je zle!"
V ten okamžik mě napadlo, že se něco stalo Safírovi. Pustil jsem koše a nedbal na to, že se jejich obsah vysypal. Rozeběhl jsem se zpátky ke sběračům tak rychle, že jsem předběhl i letící střelu v podobě Pampelišky.
"Safíre!" ječel jsem celou cestu. Když jsem vběhl mezi borůvčí, přelétl jsem pohledem všechny přítomné a vyhledal známou tvář. "Safíre," zopakoval jsem klidněji. Byl celý, jen vyděšeně kulil očka a rty se mu třásly. Vrhl se mi do náruče.
"Co se to děje?" vyžadoval jsem se odpovědi u ostatních.
Pak jsem si teprve všiml někoho, koho mi strachem zaslepené oči nedovolily zpozorovat dříve.
"Akorde!" oslovil jsem mladého satyra, kterého podpíraly Fialka a ještě jedna víla, kterou jsem neznal jménem. Vypadal vyčerpaně, ale jinak v pořádku, žádná zranění. "Co se děje?"
"Musíš se vrátit," vyhrkl.
Hrklo ve mně. "Stalo se něco Sionnovi?"
"Je v pořádku, tedy myslím."
Druhé hrknutí. "Jak to myslíš?"
"Vydal se z vesnice hned, jak jsi odešel ty." Zakroutil hlavou. "Ale o to nejde. Musíš se vrátit!"
Podíval jsem se na Safíra, který mi svíral ruku, jako by mě mohl zastavit, kdybych se rozhodl, že odejdu. Ale to jsem neměl v plánu. Dokázal bych zradit svou vesnici? Pro něj? Kdykoliv... A to mě děsilo.
"Nemohu," promluvil jsem na Akorda a cítil, jak Safírovo sevření povoluje. Při pohledu na satyrův opatrný pohled, mi ale došlo, že mi potřebuje něco říct. Něco, co ostatní nemohou vědět. "Promluvíme si někde stranou," navrhl jsem, setřásl ze sebe vílu a odešel stranou. Následoval mě.
"Musíš se vrátit," zopakoval. "Jsi v nebezpečí."
Vykulil jsem na něj oči. Vážně řekl to, co jsem slyšel? Musel se přeřeknout. Kdo by mi tady mohl ublížit? "V nebezpečí? Špouchá ti na maják, brachu!" Ukázal jsem kolem sebe. "Jsem v ráji, všichni mě tu uctívají."
Zorničky se mu zúžily vztekem. "Ty chceš zavrhnout svou vesnici? Radši budeš tvrdnout tady, než abys pomohl králi?"
Jakmile přišla řeč na krále, hrdý faun v mém nitru se stáhnul do pozadí. "Tak to není," zašeptal jsem a sklopil uši.
Když Akord viděl můj kajícný pohled, uklidnil se. "Pojď domů," pobídl mě.
Otočil jsem se a v zástupu zvědavých víl, které nás "nenápadně" z dálky pozorovaly, jsem vyhledal modrá křídla. No, spíše fialová... "Nemůžu," špitl jsem.
Čekal jsem, že opět vybuchne, ale promluvil klidně: "Co ti brání?"
Chvíli jsem uvažoval nad svými city. "Kdo ví? Krále samozřejmě uctívám, ale on má kolem sebe zkušené bojovníky. Víly jsou tak slabé."
Rozesmál se. Ne výsměšně, jen pobaveně. "Chceš se přidat k vílí stráži?"
Takhle jsem nad tím nepřemýšlel, ale znělo to logicky. "Možná," uznal jsem. Pak jsem si vzpomněl na to, co řekl předtím. Vážně bych se tady mohl ocitnout v nebezpečí? Akord je králův posel. Jeho prací je dodávat zprávy do jiných vesnicí i k jiným druhům. Jak mě našel, bylo pro mě záhadou.
"O jakém nebezpečí jsi mluvil?"
Zatěkal očima po okolí a pro jistotu si zakryl ústa, aby nikdo nemohl odezírat. "Šíří se zvěsti o tom, že určité víly v okolí mají moc ovládat satyry." Rozhlédl se. "Jsou v téhle vesnici modrokřídlé víly?"
Zastavilo se mi srdce. "Ne," zalhal jsem bez mrknutí oka.
"Dobře," řekl a protáhl si ztuhlé tělo, "nic ti nehrozí."
I když jsem měl nutkání se začít okamžitě na všechno vyptávat, ovládl jsem se a pozval ho do vesnice. Zavedl jsem ho rovnou do sýpky, aby si nabral zásoby. Až když si naplnil brašnu, odvážil jsem se prolomit ticho: "Co jsi myslel tím ovládnutím?"
Zamyšleně si promnul bradu. "Podle toho, co se povídá, jsou schopni ovládnout tělo i mysl. Pár takových satyrů jsem viděl, Barde. Jsou jako vyměnění." Otřásl se.
Než jsem si to stačil pořádně rozmyslet, zeptal jsem se: "Proč ty modrokřídlé hledáš zrovna ty?" Můj hlas zněl cize, vzdáleně.
Rozzářil se tak, jak jsem to u něj neviděl. "Doufal jsem, že se zeptáš." Najednou vypadal mnohem mladší - jako dítě, když mu dáte dárek, po kterém toužilo. Z tašky přes rameno vyndal cosi zabalené v jelení kůži. Pomalu kůži rozprostřel na ruce a odhalil malý nůž. Rukojeť měl posetou tolika drahými kameny, že jsem jí bál dotknout, abych pak všechno, na co sáhnu, neproměnil v zlato.
"Pěknej," špitl jsem s respektem.
"Viď? Dal mi ho sám král, osobně. A víš, na co ho mám?"
Chtěl jsem odpovědět nahlas, ale hlas se mi zadrhl v krku. A tak jsem jen zakroutil hlavou.
Úsměv mu neochabl ani tehdy, kdy mi s hrdostí velkého satyřího válečníka odpovídal: "Abych všechny modrokřídlé zbavil jejich zbraní."
"Jsou neškodné," zamumlal jsem, hlas stále někde daleko, cizí. "Nemají žádnou zbraň."
"Ale ano," zasmál se a poplácal mě po zádech jako starého přítele, "mají přece křídla, Barde."

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 6.

26. května 2013 v 2:18 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
"Co to, u všech květů, děláte?" vykřikl a odsunul se ode mě.
Přitáhl jsem si ho zpátky do náruče. "No tak, bude se ti to líbit."
K mému překvapení mi odstrkoval ruku i tehdy, kdy jsem ho začal líbat na krku. Doufal jsem, že ho tím budu rozptylovat a on nechá moji dlaň, aby odvedla práci v jeho klíně.
"Copak neslyšíte? Dost!"
Poslechl jsem. "Co je s tebou?"
"Nevím, co se děje," vykoktal ze sebe, v obličeji celý červený. Zadíval jsem se mu do očí a pochopil. Nevěděl ani za mák, že se ho snažím zpracovat k souloži. Hm...
"Zlatíčko," začal jsem s nepříjemným tušením. "Jak podle tebe vznikají děti?" Tohle byla sice trochu jiná situace - z něho dítě nevypadne. Ale i tak jsem se musel zeptat.
Překvapeně zamrkal. "Z kytiček. Předpokládám."
V tu chvíli jsem se smát nezačal a doufal, že "kytičkami" myslí něco jiného. "Jaké kytičky?"
"Já nevím." Ohlédl se přes rameno, prohlížel si křídla. "Myslím, že maminka a tatínek se mazlili u nějaké...no... modré květiny?"
Neztrácej hlavu, faune. "A co přesně myslíš tím mazlením?"
Objal mě. A já se rozesmál.
"Tak ty nevíš, jak se to dělá!" řval jsem smíchy, tekly mi slzy a nedokázal jsem je krotit.
Začervenal se. Když jsem se uklidnil, naklonil se ke mně a políbil mě. Pro moje tělo to byla jasná výzva: drž hubu a konej. A tak jsem ji držel a konal. Zbavil jsem ho přebytečného hadru. Ani se nebránil.
"Poutníku," zašeptal. Znělo to tak smyslně.
Ale se mnou to nic neudělalo. "Nejmenuji se Poutník. Jsem poutník, ale není to mé jméno."
Zmateně to odkýval. "Ehm... Já jsem Safír."
Nebylo to jméno, které bych si u něj představoval. "Těší mě, Bard."
Úsměv mu nádherně rozzářil obličej, až jsem se musel usmát taky. Chtěl jsem ho položit na postel, ale pak jsem si uvědomil, že má křídla. Ještě jsem neviděl vílu spát, ale dokázal jsem si dát dvě a dvě dohromady. Jsou to čtyři... Nebo pět, to je jedno. Když jsem ho tedy nemohl položit na postel, posadil jsem si ho na klín a začal si s ním pohrávat.
Došel jsem k úchvatnému zjištění: jeho tělo, které bohužel intenzivněji reaguje na bolest, si i dvojnásob užívá rozkoš. Rukou jsem mu přejížděl po rozkroku a Safír mi v náruči vzdychal a kroutil se. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si tu podívanou neužíval.
Ale přecenil jsem ho. Než jsem vůbec stačil pomyslet na to, že tyhle radovánky posunul o úroveň dál, napnul se, zalapal po dechu a potřísnil mi srst. Nu což, tak si dá druhé kole, pomyslel jsem si optimisticky. On se mi ale vykroutil z náruče, natáhl se a po slastném vzdychání z odeznívajícího orgasmu, usnul. Jako když ho do vody hodí.
Pocítil jsem rychlou změnu ve své osobnosti. Ještě před pár hodinami bych byl z něčeho takového podrážděný. Já jsem mu udělal dobře a on si jen tak lehne a spí? Pravděpodobně bych ho vzbudil a vzal si, co mi právem patří.
Teď jsem na to unavené tělíčko hleděl s pobavením. Věděl jsem, že je to pro něj nové, a když se na to podívám očima odborníka - nezvládl to. Sladkobolně mě píchlo u srdce a vydal jsem ze sebe zvláštní zvuk. Pokrčil jsem rameny a jal se sebeuspokojování. Vždyť přede mnou ležel úplně nahý exemplář té nejkrásnější víly, jakou jsem kdy viděl.

A co sakra sborník?

23. května 2013 v 20:00 | BaraCornellia
Právě jsem zabrousila do archivu, odkud jsem vyhrabala informace k sborníku, který jsem nějak kolem srpna minulého roku chtěla rozjet. Nerozjela. Hlásilo se mi pár (13) lidí, ať už jsem je požádala nebo to nějak vyplynulo. A odevzdala pouze Týna a Teryii (povídku najdete ZDE).

Minulý článek najdete ZDE. Teď jsem se rozhodla udělat to trochu jinak.

Dva příspěvky máme, ten můj se pokusím někde najít (mám ho na flashce, jenže si nepamatuji název souboru) a mám pár adeptů, kterým napíšu na blog, jestli se nechtějí přidat. Naposledy se zeptám té třináctky lidí, jestli ještě někdo nemá zájem. Kdokoliv zavítá na tento blog a chce se přidat, nechť napíše do komentářů pod tento článek :D
(Například moje jediná věrná čtenářka :))

INFORMACE K SBORNÍKU:

Téma: Přes překážky k ... (doplnit dle libosti)
(například ke hvězdám, k hlubinám, k vítězství)
Předložka může být jakkoliv změněna nebo vynechána
Žánr i útvar libovolný
Ilustrace
vítány
Word či vložit na blog
Udejte kontakt - ICQ, Skype, e-mail, blog,...
Bude se jednat o e-book

Termín?
JAK TO BYLO MINULE:
Minule sborníku zlomil vaz termín. Řekla jsem: kdo chce, ať mi řekne, jestli má čas a jestli do toho jde. To byl takový první termín. Řekli, že jdou, nejdou, možná. Tak nastal další termín: napiště to do určitého data povídku. Kdo to nestihne, má na to ještě jeden měsíc. No a samozřejmě to nestihl skoro nikdo a nakonec se na to vykašlali všichni. Moje chyba...

JAK TO BUDE TEĎ:

Tentokrát žádné chyby? Uvidíme.
Napište do komentářů, jestli se chcete přidat. Dolní hranicí je 10 lidí (3 už máme), horní nedávám.
Do začátku července (datem kolem 31.6.) bych byla ráda, aby už mezi náma bylo jasno.

EDIT 28.5.2013
K projektu se zatím přihlásili:
Teryii
Siki
Jamie
Adelaide
Teru

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 5.

23. května 2013 v 18:18 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
"Co to má sakra znamenat?" Snažil jsem se popadnout dech. Běžel jsem do lesa a zastavil se až tehdy, kdy jsem neslyšel zvuky ze slavnosti. Pískle se celou cestu nechalo táhnout - jako papírový drak, takže byl teď plný energie a poskakoval kolem. Jeho vílí prášek světélkoval, stejně tak jeho křídla.
"Myslel jste si, že si namlouvají vás?" smál se chlapec mnohem menší než já, hubený a ladný jako laň. Ano, myslel. A to, že daly přednost jemu, urazilo mé mužství.
"Proč zrovna tebe?" vykřikl jsem, máchal při tom rukama. "Vždyť se na sebe podívej. Jsi takový malý. Je v tobě kus ženy."
Moji urážku ignoroval. "Berou vás jako zábavu, povyražení." Zasmál se, když viděl můj výraz.
Urazilo mě, že si o mně myslí to, co já o nich. Jsem faun! Jen já mám právo brát jinou bytost jako povyražení. Opřel jsem se o kmen. "Tak co je na tobě tak zvláštního?"
Posmutněl. Připlul ke mně, a než jsem se stačil rozkoukat, dal mi malou, stydlivou pusu.
Bylo to to nejroztomilejší a nejněžnější, co jsem kdy viděl, až jsem se musel pousmát. Nic víc to se mnou ale neudělalo. Pro pískle to znamenalo mnohem, mnohem víc. Křídla se mu třásla, dech se zrychlil.
"Ani líbat neumíš," neodpustil jsem si. "Tak co je na tobě zajímavého?"
"Zraňuje mě, když to o mě tvrdí někdo, do koho jsem se zamiloval." Celou větu ze sebe vychrlil, a pak zabořil obličej do dlaní, abych neviděl, jak zrudl.
Pokrčil jsem rameny. "Jsi na špatné adrese, zlatíčko," upozornil jsem ho jemně.
Chvíli ještě schovával tvář, pak se otočil zády. "Jakou mají barvu moje křídla?"
Nechápal jsem to. Zopakoval otázku a pro jistotu jimi zamával.
"Modrou," odpověděl jsem a protočil oči v sloup. "Proč se ptáš?"
"Má ještě někdo ve vesnici taková?"
V duchu jsem projížděl všechna křídla, která jsem zahlédl. Světlounce zelená, nažloutlá, dokonce i bílá, růžovoučká, všechny odstíny červené, včetně rudé jako vlčí mák, zlatá, limetková i levandulová. Jen modrá chyběla. "Ne, nemá."
"Proto jsem tak zajímavý." Trpce se zasmál. "Proto je o mě zájem."
"No já mám modrou rád, ale pořád nechápu, co mi tím chceš říct."
"V okolí je velmi málo modrokřídlých víl, víte?" Pokrčil rameny, jako by mi to neuměl vysvětlit. "Moje rodina tu byla velice vážená."
To mě zarazilo. "Rodina," zašeptal jsem. "Kde ji máš, pískle?"
Zamrznul. Doslova. Rázem přestal mávat křídly, až chodidly dopadnul na zem. Mlčel.
"V pořádku," bral jsem zpátky to, co jsem řekl. "Nemusíš mi to říkat."
A neřekl. Místo toho se usmál a po zamumlání: "Měli bychom se vrátit," se vydal zpátky na louku.
Tam ale nikdo nečekal. Ani jídlo nám tam nenechali. Kručelo mi v břiše, a tak jsem následoval prcka, protože by z toho mohlo něco kápnout. Nečekal jsem sice žádnou pečínku, protože byl přísný vegetarián. Ostatně jako každá jiná víla.
Zastavil se uprostřed prostoru a začal poletovat v kruhu. Ten postupně zmenšoval, až mě v něm uvěznil. Poskočil, popolétl a zatočil se kolem své osy, než se špičkou dotkl země. Opakoval to a začal se mě dotýkat. Nejdřív jen náznakem, pak nejen tak, ale stále to působilo nevinně. Nakonec se na mě tiskl celým tělem.
Hladil mě po hrudi, po srsti, po rozích. A dál se točil, dokola a dokola. Zavadil mi o ocásek, kterým jsem oddaně vrtěl. Byl jsem celý od vílího prášku, všude jsem viděl modrou. Nedokázal jsem od jeho pohybů odtrhnout pohled, takže jsem se začal točit s ním a vyhledával jeho pohled. Uvědomil si to a vzhlédl. Zadíval jsem se do těch modrých studánek, než je s polichocených úsměvem sklopil.
A tehdy se ve mně něco zlomilo. Neřekl bych, že jsem se zamiloval. Ale nebyl mi ani lhostejný. Neudivovalo mě to z důvodu, že je to kluk - jsem faun, takže mi na takové maličkosti nezáleží - ale je to víla. A ke všemu ta nejzranitelnější, jakou znám.
Nad svojí budoucností jsem nepřemýšlel - narozdíl od mého přítele, který zůstal ve vesnici. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, jaká bude moje partnerka na věčnost. Ale věděl jsem, že chci, abychom spolu shořeli vášní.
Při pohledu na tohle drobné stvoření ze mě všechna živočišná vášeň vyprchala a nahradila ji jiná. Chtěl jsem před ním pokleknout, sklopit uši a doufat v pohlazení. Předchvílí se kolem mě točil. A já měl najednou pocit, že je mým světem.
Chytil jsem ho za ruce a nemotorně tančil s ním. Smál se mým pohybům a já se nezlobil. Bušilo mi srdce jako nikdy předtím. V té době jsem ještě netušil, do jaké šlamastyky se to vrhám. Jako faun jsem byl k vycítění takových situací imunní. Máme rohy, a když se do něčeho vrhneme po hlavě, většinou ublížíme někomu jinému...

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 4.

19. května 2013 v 3:09 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Klusal jsem vedle písklete a snažil se při tom nikoho nezašlápnout. To bylo těžké ze dvou důvodů. Nesměl jsem se příliš zdržovat na místě, protože by mě strhl dav a v takovém případě hrozilo, že zpanikařím a někomu ublížím. Ale nesměl jsem být ani příliš rychlý, abych někomu neponičil křídla nebo mu neodřel paty.
"Kam jdeme?" zeptal jsem se.
Pískle vypadalo spokojeně, štěstím mu zářila očka. Drželo se v mé blízkosti a dotknul se mě, kdykoliv se mu naskytla příležitost. Předstíral jsem, že si toho nevšímám. "Na naši louku," odpovědělo mi a opět jsem ucítil jeho dotyk.
"A co se bude dít? Bude tam hodně jídla?"
Přikývl.
Ráj na zemi. Než mi stačil odpovědět na další otázku, otevřela se před námi louka, o které mluvil. Ve vzduchu poletovaly světlušky a já zpočátku nedokázal sledovat nic jiného než nebe. Pak jsem očima zabloudil na zem a okamžitě se zamiloval. Jak pískle slibovalo, objevil jsem stoly plné jídla a pití. Lidé se rozptýlili a já se vydal za nosem, tedy za tou krásnou vůní.
Chvíli se mezi sebou všichni bavili. Dívky byly z něčeho nervózní, mnohá z nich si okusovala nehty nebo rty, upravovala si vlasy a podobně. Potom všechno utichlo a vílí orchestr začal vyhrávat. Starší vílí muži a ženy se přesunuli ke stolům a vedli sebou i své nejmladší ratolesti. Vílí mládež začala tančit, nejdřív jen dívky, později se k nim přidali chlapci. Všichni se točili ve velkém kruhu.
"Tak tomuhle se říká vílí kruh?" zeptal jsem se nahlas, ale byl jsem hlasitým "pšššt" umlčen.
Začal jsem věnovat svou pozornost tanci. Přistihl jsem se, že vyhledávám pískle, ale než jsem ho našel, změnil se styl. Kruh se porušil a každý vytvářel svůj vlastní taneček. Hudba utichla. Muži přestali tančit a rozhlíželi se kolem.
Ženy přiskakovaly k mužům a tančily kolem nich. Náhle jsem pochopil, o co se jedná a zalezl pod stůl. Muži si ze svých zástupů žen vybrali jedinou, tu chytili kolem pasu a přidali se k tanci. Bylo to namlouvání.
Z mé skříše jsem vypozoroval, že velké množství párů se už našlo a tančilo za svitu hvězd, měsíce a světlušek. Některé dívky usedavě plakaly a mládenci zůstali na ocet. Ale chápal jsem, že nesmím vylézt ven, protože v tom davu se skrývá můj početný zástup.
"Co tu děláte?" ozvalo se vedle mého ucha. Málem jsem vyletěl z kůže. Pískle vlezlo ke mně, tisklo se na mě a zvědavě pokukovalo.
"Schovávám se. A co ty?"
"Také."
"Pročpak? Kolik dívek tě uhání?" Pobaveně jsem se uculil a dloubl ho do žebra. Asi jsem do toho dal příliš síly.
Zkřivil obličej bolestí, ale rychle se vzpamatoval a také se zasmál. V té tmě pod stolem mi ale neuniklo, jak se natočil stranou a utřel si slzy bolesti. "Žádná, o kterou bych stál."
"Tak proč jsi tady?"
"Hledal jsem vás."
Pak někdo nadzvedl ubrus a přede mnou se objevila Fialka. "Tady je! Našla jsem ho." Ozval se dívčí křik a společnými silami mě vytáhly ven. Začala smršť. Tančily kolem, dotýkaly se mě a nutily mě k tanci. Do očí a nosu mi vletěl prach, nic jsem neviděl a neustále jsem pčíkal.
V té situaci mě nenapadlo nic jiného, než si sednout na zem, schovat si obličej a doufat, že s tím přestanou. Přestaly, dívaly se na mě a pravděpodobně vůbec nechápaly, co udělaly špatně. I když už netančily a prach jsem už také nevdechoval místo vzduchu, hlouček se nerozpustil.
"Nechápu, co se tady děje!" vykřikl jsem a pokusil se vstát. Pískle mi pomohlo - chytilo mě za ruku a vytáhlo mě na nohy. Muselo do toho dát všechnu svou sílu, mávalo křídly, až dělalo průvan.
Oklepal jsem ze sebe všechen vílí prach a sesbíral svou důstojnost. "Heleďte, já vás nechci urazit, ale jsem faun a vy jste víly, takže..." Pak jsem si uvědomil, že mě neposlouchají. Nedívaly se na mě, nenamlouvaly si mě. Všechna jejich pozornost patřila pískleti. A ta jeho naopak mně.
"Prosím," vyhrkl. "Dostaňte mě odsud!"
Trvalo mi několik sekund, než jsem si uvědomil, o co mě žádá. Stiskl jsem mu ruku, kterou do té doby nepustil, prorazil si cestu a rozeběhl se pryč.

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 3.

16. května 2013 v 10:00 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Jak se blížila oslava kvítí, ženské víly byly stále naléhavější. V domečku, který mi půjčily, protože v něm zrovna nikdo nebydlel, se mi hromadily květinové věnce. Od některých žen jsem jich měl i více, ve všech barvách a z různých druhů květin.
Nejdříve mi pozornost dělala dobře, pak mě začala děsit. Hodně víl se kvůli mně popralo - tahaly se za vlasy, kopaly do holení a pleskaly o sebe dlaněmi, zatímco jsem se je snažil odtrhnout. Každou hodinu mi na dveře klepala dívka, někdy i několikrát za den. Přivádělo je k šílenství, že jsem si ještě nevybral.
Dostal jsem se do situace, kdy byl večer před slavností kvítí a já neměl nikoho, s kým bych tam šel. Nechávalo mě to chladným, protože jsem byl faun a necítil jsem potřebu se něčeho takového zúčastnit. Vlastně jsem ani nevěděl, o co se jedná.
Chystal jsem se jít spát, když se ozvalo ťukání na okno. Otevřel jsem ho a do místnosti mi vlétlo pískle.
"Co chceš?" zabručel jsem a prohlédl si ho. V ručkách žmoulal věneček z kopretin. "Ach ne, další?" Protočil jsem oči v sloup a plácnul sebou na postel. "Od koho je to tentokrát?"
"Ehm? No ode mě," odpověděl. Věnec mi přehodil před hlavu, ale zasekl se mi o rohy.
"Tak teda dík," zasmál jsem se a upravil si ho. "Ale nepletou tohle spíš ženský?"
"Většinou," přisvědčil. Poletoval po pokoji a prohlížel si zbytek věnců. Všiml jsem si, jak se stále více a více červená. "Ten můj je sice jednodušší, ale dal jsem si na něm práci."
Ten plevel mi přišel stejný a celá místnost od něj páchla. Nechápal jsem, čím se ten jeho věnec lišil. "Kopretiny mám docela rád," zamumlal jsem unaveně.
Celý se rozzářil. "Vážně? Takže jsem se trefil."
Lehl jsem si a zavřel oči. "Můžeš už vypadnout? Potřebuji se prospat."
Vydal ze sebe uražený zvuk, ale ucítil jsem průvan, jak otevřel okno. "A rozhodl jste se?"
"Jo," zavrčel jsem. "Otravuješ ze všech nejmíň."
"To znamená co?" snažil se ze mě dostat přesnou odpověď.
"To znamená, že jsi vyhrál. Půjdu tam s tebou, když po tom tak toužíš."
Slyšel jsem, jak se šťastně zajíkl. Otevřel jsem oči a chtěl se podívat, jak se tváří, ale když jsem se posadil a pohlédl k oknu, zůstala po něm jen stopa vílího prachu. Lehl jsem si a konečně usnul.
Ráno mě probudilo bušení na okno. Rozrazil jsem ho tak prudce a nečekaně, až několik víl odlétlo dozadu. "Co je?" zařval jsem na hlouček. Většina polekaně sklopila křídla, zrudla a snažila se vyhnout očnímu kontaktu. Když jsem si uvědomil, jak po ránu vypadám, mírněji jsem zopakoval: "Copak je, krásky?"
Atmosféra se změnila, úlek vzal čert. Překřikovaly se, takže jsem jim nerozuměl ani slovo, ale odtušil jsem. "Už jsem si vybral, s kým na ten váš candrbál půjdu. A bohužel to není ani jedna z vás." A honem jsem zabouchl.
Chvíli se ozýval hluk a bušení, ale nakonec to utichlo. Ještě hodinu jsem zůstal uvnitř, než jsem se odvážil vylézt. Stejně jsem se potřeboval zcivilizovat. I když jsem se odhodlal vyjít na světlo, měl jsem se na pozoru a prozkoumal každý roh, aby na mě náhodou někdo nečíhal s otráveným šípem.
Dívky byly celé uražené a kdykoliv jsem kolem nějaké prošel, dělaly, že mě nevidí. K mému překvapení jsem si to užíval. Ale ne moc dlouho. Odpoledne se ve mně začaly probouzet fauní pudy. Žádná víla o mě nejevila zájem, takže jsem šel za jedinou vílou ve vesnici, která mě neuháněla a neudělala mi z domečku květinářství.
"Pampeliško, moje lištičko, zlatíčko, no tak, podívej se na mě."
Zachichotala se, ale nevěnovala mi ani pohled.
"Jak to, že jsem se ti tak zprotivil?" Hrál jsem si na ublíženého - to mi šlo perfektně. Sklopil jsem uši a ocásek a svou oběť následoval jako zpráskaný pes. Vždycky mi podlehla. Tentokrát to ale nepůsobilo.
"Ale ne," řekla a konečně se na mě podívala. "Jen se k vám nesmím tolik přibližovat."
"A to ti řekl kdo? Rodiče?" Rozesmál jsem se a dál kolem ní poskakoval. "Zapomeň na jejich rady. Sama dobře víš, že se mnou ti bude líp."
"Ne. Rodiče bych v takovém případě neposlechla, Poutníku. Respektuji přání někoho jiného." Natáhla ke mně ruku a smetla mi z ramene vílí prach. Pak se zatočila ve vzduchu a odletěla.
Dlouho jsem se tou záhadou nezabýval, protože ke mně přitančila víla, kterou mé odmítnutí neodradilo. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se jmenuje. Usmíval jsem se na ni, tiskl ji v náručí a šeptal jí do ouška něžnosti, přičemž jsem se snažil vybavit si jméno.
Čím víc jsem poznával víly, tím jasnější mi bylo, jak křehké jsou. Nedokázaly ustát ani jemnou bolest. Viděl jsem, jak jedna dívka upadla a začala vyvádět tak, že jsem k ní přiběhl a odnesl ji k léčitelovi. Měl jsem za to, že si vyvrkla kotník nebo dokonce zlomila nohu. Léčitel jí pofoukal bebíčko a ona vstala a odcupitala po vlastních.
Když jsem se díval na neznámou dívku, připadal jsem si vedle ní neohrabaný a násilný. Vlastně oprávněně - já takový byl. Uvědomil jsem si, že se mi jejich nevinnost líbí, ale šlo jen o zábavu. Hezky se na ně koukalo, ale nebylo to to, po čem bych celý život toužil. Nechtěl jsem jen chránit. Nechtěl jsem být něžný milovník, který se bojí, že svou lásku rozbije při příliš silném objetí.
"Fialko," vytrhl mě z přemýšlení cizí rozhněvaný hlas. "Co to tam děláš? Pojď okamžitě domů!"
Takže se jmenuje Fialka. No jo, mohlo mě to napadnout. Vzlétla a celá červená letěla k otci. Chvíli tam na sebe pokřikovaly a ukazovaly při tom na mě. S úsměvem jsem jim zámával.
"Jestli kolem něj budeš při dnešním namlouvání poletovat, tak si mě nepřej!"

Faunův ocásek - Motýlí polibky - část 2.

15. května 2013 v 20:36 | BaraCornellia |  FO - Motýlí polibky
Ty víly se mi dostaly pod kůži. A nebylo těžké udělat jim to samé. Stačilo se usmát a říct něco pozitivního. Ženy ze mě nejdřív měly strach, ale pak zatoužily po zakázaném ovoci a všude, kam jsem šel, mě následovaly. Strážní, kteří ze mě zezačátku měli strach, změnili názor. Nikdy nebyl lov žen tak snadný.
Nejvíce mě rozpalovala Pampeliška, dívka s něžným jménem, ale bujným poprsím. Takových je ve vílím světě málo. Chovala se divoce a ráda porušovala pravidla. Jak jsem řekl, takových víl je málo.
Když za mnou vlétla oknem, mohl jsem snad říct: "Odejděte, slečno."? Nebo když mi sedla na postel a svlékla se? Zachoval jsem se jako chlap a chystal se ji zahřát vlastním tělem. Kdo by odolal rusovlásce?
Rozhodl jsem se, že na to půjdu pomalu a budu něžný. Ať o tom poví svým kamarádkám. Hladil jsem ji po těle, pomalu prozkoumával každý její kousíček. Když jsem se sklonil k jejímu poprsí, nějaký otravný hmyz přistál na okně, odkašlal si a pronesl: "Omlouvám se, že ruším, ale potřebuji mluvit s panem Poutníkem."
Zatracené pískle. Vzhlédl jsem a probodl ho pohledem. "Co chceš?" Pampeliška se uchichtnula a zůstala sedět u páníčka. Hodná Pampeliška, moc hodná.
"Mluvit s vámi," zopakoval. Když nastalo trapné ticho, dodal: "O samotě."
Podíval jsem se zpět na Pampelišku a přemýšlel, jestli mám to pískle sejmout nebo ho ignorovat a pokračovat v rozdělané práci. Byl tak nevinný, že jsem si byl jistý, že by měl noční můry do konce života.
"Promiň," chystal jsem se ho odbýt. "mám tu něco, co musím vyřešit hned. Pokud chceš v klidu spát, odejdi." Mrkl jsem na něj. "Nebo zůstaň a potichu se dívej." Ani jedna víla v místnosti se nedívala na mě, probíhala mezi nimi neverbální komunikace. Poznal jsem to podle množství třpytivého prachu poletujícího po místnosti.
"Aha," vyhrkla Pampeliška. "Rozumím, už letím." Vzlétla a s hihňáním odletěla.
"Ale no tak, pískle," povzdychl jsem si. "O co jde?"
Postavil se přede mě, nervózně si namotával pramínek vlasů na prst. Vlasy měl navečer rozpuštěné, na jedné straně vlnité od věčného nošení copánků. Teprve teď jsem si uvědomil, že je přede mnou jen v pyžamu.
"Chtěl jsem se zeptat," dostal ze sebe pomalu. Usnadňoval jsem mu to tím, že jsem poslouchal, aniž bych dával jakkoliv najevo, že by měl vypadnout. "jestli byste se nechtěl dotknout mých křídel?"
To byl projev největší důvěry. Jako bych mu dovolil si sáhnout na můj ocásek.
Jejich křídla byla odolnější než motýlí, i když vypadala stejně. Strukturou přípomínaly spíš kůži.
"Proč?"
Sedl si a natočil se ke mně zády. I to byl projev důvěry - víly nikomu nedovolovaly přiblížit se k nim zezadu. Dokázaly to vycítit. "Přeju si to."
Naklonil jsem se k němu a překvapilo mě, jak se mu zrychlil dech. Lehce se červenal. Z krku jsem mu odsunul vlasy, a pak ho políbil na odhalené místo. Trhl sebou a začal si krk třít, ale nijak neprotestoval.
Otřel jsem se mu rty o ucho. "Poslyš, vílo," šeptal jsem a pobaveně sledoval, jak mu naskočila husina. "ty ses do mě zamiloval."
Zakroutil hlavou. "Jen jsem zvědavý." Stydlivě vzhlédl. "Dovolíte mi šáhnout na rohy, prosím?"
Kdyby se mě zeptal někdo, kdo by byl mnohonásobně větší a těžší, nesouhlasil bych. Ale takovým malým ručičkám nelze říct ne. "Klidně," odpověděl jsem tedy a sklonil hlavu.
"Jaké to je?" zeptal se, když rukou zkoumal mé rohy.
"Necítím to. Ne úplně." Hledal jsem příklad, na kterém bych mu to vysvětlil. "Jako nehty nebo zuby. Bolí to jen, když je vytrhneš." Rozesmál jsem se, ale jemu to vtipné nepřišlo. Zblednul a pevně stiskl rty.
"Teď já," řekl jsem a natáhl ruku k jeho křídlům. Trochu se mu třásly. Jemně jsem se jich dotýkal, totiž jen konečky prstů. "A teď mi vysvětli, proč musela Pampeliška odejít? Tohle mohlo počkat, ale jí už do takové nálady nedostanu."
"Nedostanete," přisvědčil a chvíli si něco promýšlel. "Mohu vám to vynahradit."
Rozesmál jsem se. "No já to vždycky chtěl zkusit s chlapem, ale nemyslím si, že o to v tvém případě stojím."
Zakroutil hlavou. "Ani já ne. Půjdete se mnou na oslavu kvítí?"
"Už mě pozvala minimálně stovka dívek."
"Ale mně to dlužíte," vyhrkl dotčeně. "Chci říct, zachránil jsem vás."
"A za to ti děkuji, ale zkazils mi lov."
Uraženě nafoukl tváře, vzlétl a přistál na okně. "Ještě si to promyslete."
"Promyslím," slíbil jsem a s úšklebkem sledoval, jak letí pryč.

Mrazivé vyhlídky

7. května 2013 v 21:27 | BaraCornellia |  Básně
Báseň jsem zaslala do této soutěže, ale nakonec to tam nějak umřelo a mně teprve teď napadlo to zveřejnit :) Takže tady je básnička na téma Mrazivé vyhlídky.

Mrazivé vyhlídky tajou

Přišla Zima
a tančí spolu s Chladem
po zemi, po vodě,
před očima.
Voní skořicí a vínem,
voní po svobodě.
Neplač, že vlastní stín tě vězní.

~ + ~

Vykresluje krajky
z nebeských krystalků,
po skle, po kůži.
A učí rusalky
vít věnce, ale z korálků.
Zpívají o růži.
Ale sněženky letos nepokvetou.

~ + ~

A výská je po vlasech,
když pod jejím dotykem
se vše mění v sníh.
Zpívají o lepších časech,
kdy někde za tichem
zněl dětský smích.
Dnes i labutě roní slzy.

~ + ~

A co slyší
je nechává chladné jak smrt.
Mají srdce z ledu.
V plyši
schovanou lživou smršť
vmetou ti zpředu.
Ano...
Mám tajemnou předtuchu...
Že přijde jaro?

~ + ~

V objetí stínu jsem schoulená,
jsem v pasti a k zániku stvořena.
Zohýbala jsem hřbet dívenky
pod sněhem klečící - sněženky.

~ + ~

A ve snách, když jdu na kutě,
doprovází mě postřílené labutě.
Stavím na odiv jejich pomníky,
ale jediné, co mi po nich zůstane,
jsou mrazivé vyhlídky.