Leden 2013

Florentinský polibek

1. ledna 2013 v 14:23 | BaraCornellia |  Romány

žánry: fantasy, romance, yaoi
rozsah: 13 kapitol (cca 69400 slov, 374300 znaků)
dopsáno na začátku roku 2012
upozornění: homosexuálové, naivní pohled na svět

HESLO: FP-OMS
(VELKÝMI PÍSMENY, je zkratka Florentinského polibku a začáteční písmena jmen hlavních postav)

Přátelé jsou s vámi v dobrém i ve zlém, dokonce i v případě, že vám někdo unese všechny členy rodiny, včetně vaší milované sestry. To se stane Oliverovi. Je vyzván, aby se dostavil do Měsíčního království a zpočátku je rozhodnutý se tam vydat sám. Jenže jeho největší ochránce a přítel v jedné osobě, Matt, ho nenechá jen tak odejít. Do jejich výpravy se zaplete i Oliverova sestřenice Wendy, která i na Matt brousí zuby. Cesta má proběhnout snadno, dokud však nejsou všichni tři předčasně vysazeni v Posledním Výdechu, kterému vládne princ s prazvláštní kletbou. Vysvobodí Oliver svou rodinu? A jaké překážky mu připraví hvězdy a osud?



Ukázka

Hleděl jsem nahoru na nebe a nechal stékat kapky deště po tvářích jako slzy. Déšť mi nevadil tak, jako pocit, který jsem se snažil smýt. Samota. Zavřel jsem oči a snažil se soustředit se jen na na zvuk deště. Na malou chvilku jsem na nic nemyslel, ale pak jsem si na něco vzpomněl a mimoděk zamžoural. On má rád pohled na hvězdy. Prší, hvězdy nejsou vidět. Promnul jsem si oko, do kterého mi káplo. Potichu jsem zaklel.
"Nesnáším déšť. Mraky schovaly hvězdy," ozvalo se za mnou.
"Já vím," zamumlal jsem, aniž bych se otočil.
"Nastydneš. Pojď domů."
"Doma nikdo není." Teklo mi za krk, takže mi to počasí už tak uvolňující nepřišlo.
"Pojď ke mně," řekl a chytil mě za loket.
"Můžu?" zeptal jsem se, i když odpověď mi byla jasná.
Táhl mě pryč z deště a tvářil se jako malý kluk. "Pojď, bude legrace!"
Rozesmálo mě to. "Děláš, jako bych u tebe přespával poprvé!"
"Ale no tak, bude to pánská jízda."
"S tvojí mámou?"
Podíval jsem se na jeho rozzářenou tvář. Mokré vlasy se mu lepily na tváře. Ramenem se snažil odstranit z úst pramen vlasů, který se mu tam připletl. Každé dva kroky se mnou nechtěně zacloumal, protože zatímco on skoro běžel, já nikam nespěchal. Za rohem se vynořil Mattův dům. Neměl jsem to od něj daleko, sousedili jsme spolu už od dětství.
"Pohni!" popoháněl mě. "Nechceš vzít do náruče? Odnesu tě."
"Tobě se to říká," postěžoval jsem si a rychle uskočil před jeho obejmutím. Byl fyzicky zdatnější než já. A celkově taky více bezstarostný.
Odemknul dveře a vešli jsme. Když jsem ucítil teplo z dalšího pokoje, uvědomil jsem si, že mám na sobě mokré oblečení. Promoklé, až ze mě teklo. Tam, kde jsem stál se pomalu tvořila loužička. Matt neomaleně otevřel dveře koupelny a nahnal mě dovnitř. Ze skříňky vyndal ručník a hodil mi ho na hlavu. Pak odběhl pro moje oblečení.
"Díky, zvládl bych to sám," zavolal jsem za ním.