Personifikace

3. června 2012 v 16:08 | BaraCornellia |  Povídky
Upozornění: personifikace (zosobnění) zemí - nechci nikoho urazit

Personifikace

Beznaděj mi stoupla do hlavy a teď se valila v proudech slz z mého těla. Musím být statečná pro svůj lid, pomyslela jsem si. Chtěla jsem zatnout zuby a nevnímat to, co se kolem dělo. Jenže to nešlo a čím víc jsem se snažila, tím větší beznaděj jsem cítila.
Zářivé čáry křižovaly oblohu.
Stála jsem na vrcholu Sněžky, opírala se o českou vlajku a usilovně jsem se snažila, abych se s hysterickým smíchem nesesunula k zemi. Kdysi bílé šaty byly teď ohořelé a pocákané krví mých lidí. Předtím jsem procházela kolem kráteru, který se vytvořil v zemi. Ti, kteří neskončili pod kamenem, ke mě natahovali ruce a chytali mě za cíp šatů.
Při té vzpomínce jsem se otřásla. Svírala jsem tyč vlajky, jako by mi mohla uletět. Foukal jemný vánek, pohrával si s mým uvolněným pramínkem hnědých vlasů. Jednou rukou jsem si ho zastrčila za ucho. Neměla jsem to dělat, protože jsem se okamžitě bezmocně zakymácela a skončila na zemi. Už jsem neměla sílu. Moje země trpěla a já umírala s ní.

"Přežila jsem spoustu válek, Václave," mumlala jsem k příteli, který stál za mnou. Svatý Václav. Neslyšela jsem ho ani jednou vzlyknout, ale věděla jsem, že mu z očí tečou slzy jako mně.
"Já vím, Česko," zašeptal a já sebou trhla. Nepřekvapilo mě, že vyslovil mé jméno. Vyděsilo mě, jak jeho hlas zněl. Vzdáleně a zlomeně. Už to vzdal!
"Jsme přeci Češi, nevzdáváme se!" řekla jsem odhodlaně, ale pak jsem vzlykla. Zkazilo to ten správný efekt.
Neodpověděl. "Václave?" zavolala jsem ho vyděšeně. Znovu žádná odezva. Otočila jsem se tak rychle, až mi křuplo za krkem. Stál za mnou, díval se do země, ruce svíral v pěst. Podíval se na mě, a pak udělal věc, která mě donutila se rozvzlykat ještě víc. Otočil se a tiše odešel.
"Jsem v háji," řekla jsem přes vzlyky.
Sledovala jsem ho, jak sestupuje dolů. "Opouštíš mě?" zavolala jsem za ním.
"Ne!" Zastavil se a zamával mi. "Jdu na pivo!"

Ten idiot USA! Díval se mi do očí a nazval mě kamarádkou. Nazval tak skoro celou Evropu a jak na tom teď ta Evropa je? Tvrdil, že nám pomůže. Říkal, že zachrání svět jako každý správný hrdina! Jenže pak zjistil, že ten kus kamene z vesmíru dopadne na Evropu. Rozmetá Evropu a jeho Ameriky se ani nedotkne. Možná k němu doplaví kus Eiffelovky nebo se jenom zvedne oceán, takže proč by měl chránit Evropu?
Mé oči jsou jiné než oči normálních lidí. Zadívala jsem se do dále a spatřila svou Prahu. Moji chloubu. Když do mé země přišel Karel IV., byla jsem skeptická. Jenže moje země pod jeho rukama začala rozkvétat. Změnil mě a se mnou celý můj národ.
Ale před tou hrůzou, co jsem zahlédla v Praze teď, jsem musela zavřít oči. Polsko mi říkal, že je to trest za to, že nejsem věřící. Dobře mi tak, že?
Z Prahy stoupal dým, plameny požíraly životy. Můj lid vyděšeně křičel, umíral jako já. Matky brečely a snažily se chránit své děti. Dětský smích utichl. Muži beznadějně zachraňovali vše, co se dalo.
Prohlížela jsem si svou zem, jak jí pustoší balvany z vesmíru. Už delší dobu se matička Rus a USA snaží ovládnout vesmír. Teď nás ten vesmír zničí.
O nohu se mi něco otřelo, ale já se nepodívala. Klekla jsem si na zem a obejmula velké tělo bílého lva se dvěma ocasy. Zapředl, jako by mě chtěl uklidnit. Mé slzy mu padaly na čumák. Povýšeně si odfrkl. Snažila jsem se zaostřit na jeho oči, které jsem tak milovala. Místo toho jsem se o něj jen vyčerpaně opřela a zavrtala hlavu do jeho hřívy.

Měla jsem zavřené oči, ale prohlížela jsem si USA. Mělo mě bolet, co jsem viděla, ale já místo toho cítila takový povznášející pocit. Jeho výpočty byly chybné a on teď umíral také, jako celá Evropa, jako Asia, jako celý tenhle svět. USA si to zaslouží, když nás takhle podvedl... Otevřela jsem oči a měla jsem chuť skočit z okna! Zdefenestrovat se. Jak jsem mohla říct, že si někdo zaslouží takovou věc? I jeho lidé jsou přece jen obyčejní lidé, i když jim stále moc nerozumím.
Zavzpomínala jsem na své dětství. Jak se matička Rus smála, když viděla mé ponožky v sandálech. Ale pak si je zamilovala stejně jako já, protože je to tak pohodlné! Vzpomněla jsem si, jak čínský drak s nechutí sledoval houbaření. Pokusil se mi pomoci, ale o prašivky jsem v té době nestála. A stále o ně nestojím. Dále jsem si vzpomněla na Británii: Jak mi pomohla osvojit si keltské dovednosti. A jak jsem neustále válčila s mým Skopčákem! Neměli jsme se rádi nikdy, to bylo jasné, ale občas se naše cesty spojily. Ale když začal poslouchat toho posledního diktátora, rozpojily se navždycky.
V té době jsem byla naivní, ale to se nezměnilo dodnes. Člověk by řekl, že za dobu, co existuji, jsem se mohla poučit. Zažila jsem tolik válek, usmíření, povstání a umírání mých panovníků, že jsem vlastně nikdy neměla čas se poučit. Jsem šílenec, je to mé poslání. Můj život se lišil od všech ostatních lidí, protože jsem člověk ani nikdy nebyla.

Cítila jsem, že mě někdo sleduje a to mě vytrhlo ze vzpomínek.
"Dá se to nějak zastavit?" zeptala jsem se vojáků. Bylo mi jedno, kdo mi odpoví, ale nakonec odpověděl Václav.
"Ne, má paní."
"Takže umřeme?"
Jestli se neprobudí do pěti minut, můžu ji obsadit?
Uslyšela jsem hlas. Kdo to řekl? Něco mě štouchalo do hlavy. Příšerně otravné!
"Přestaň!" Trhla jsem hlavou a otevřela oči. Vylekaně jsem si uvědomila, že se mi to vše jen zdálo.
"Měla by ses rychle rozkoukat. Tenhle krautz si brousí zuby na tvé území," zašeptala mi laskavě do ucha Británie, stejně vznešená jako vždycky.
"To já obsadím jeho," řekla jsem po zívnutí.
"Už je vzhůru!" zasmála se matička Rus a položila na stůl matrjošku.
"O čem je řeč?" zeptala jsem se.
"O zkáze světa," řekl Německo posměšně a zamával mi před nosem nějakými nezajímavými papíry o krachu eura.
"Dochází pivo?" zeptala jsem se vyděšeně.
"Bohudík ne!" odpověděl. Stupidní modrooký blonďák! Samej sval to je a chovat se to neumí! Copak neví, jak mě vyděsil? Co jiného než nedostatek piva by mohlo způsobit konec světa? Vesmír teda určitě ne!
"Když já radši vodku," posteskla si nahlas matička Rus.
Ve stereotypu svého života umírám zaživa... Jen válčení, peníze, území.
O čem se mi zdálo? Ach, ano, apokalypsa - konec světa. Vlastně ne, tenhle stereotyp se mi docela líbí!
Sledovala jsem hádku těch tří a asi jsem se spokojeně usmívala.
Doufám, že se můj sen nakonec nesplní, pomyslela jsem si, když se mi o nohu otřelo něco chlupatého. Moje milé lvíče, které je stejně odlišné jako já. Jenže já nemám dva ocasy!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 24. února 2013 v 17:58 | Reagovat

Hehe :D
v některých chvílích to bylo docela vtipný - Svatý Václav - "jdu na pivo :D"
v jiných částech zase malinko depresivní..:)
Líbí se mi, jak jsi zosobnila jednotlivé země! určitě originální povídka!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama