Křídla v plamenech

2. června 2012 v 15:57 | BaraCornellia |  Povídky
Tato povídka vyhrála druhé místo v celostátní literární soutěži DANIEL.
Upozornění: téma holocaust
Vysvětlivky cizích slov pod povídkou.

Křídla v plamenech

Motýl zatřepotal křídly.
"Nous allons tous mourir," mumlal vedle mě jeden z těch ubožáků. V dlaních svíral malý křížek, občas ho políbil a své mumlání přerušil vyděšeným výkřikem: "Que Dieu nous aide!"
Prohlížela jsem si ho, protože byl jediný, kdo ještě dával najevo, že žije. Nehty měl zlámané, klouby odřené, ale občas vstal a dál bušil na dveře vlaku. Obdivovala jsem ho.
Mladá dívka seděla vedle něj a černýma očima těkala po stěnách. Terezínský motýl, kterého předtím měla připlého na košili, ležel na zemi a při každém otřesu se posunul blíž ke mně.
Zvedla jsem ho. Nastalo dlouhé ticho - muž zmlkl uprostřed monologu a dívčiny oči se střetly s mýma. Vstala jsem, až žena opírající se o mé rameno celou cestu spadla. Bála jsem se podívat, co s ní je. Zažila jsem během této války spoustu strachu a nespravedlivosti, ale i tak jsem se nedokázala smrti dívat do očí. Neotočila jsem se, jen přešla k té vyděšené dívce a připla jí motýla zpátky na klopu.
Když jsem se chystala vrátit se na místo, ucítila jsem na ruce ledový dotek.
"Tout va bien se passer," ujisťoval mě Francouz. Přikývla jsem, i když jsem mu nerozuměla. Klid v jeho hlase mě ujistil, že vše bude v pořádku.
Pět let jsem se skrývala před nacisty - teď jsem byla v pasti. Nic nebylo v pořádku. Vezli nás v dobytčím vagónu jako zvířata. Jako dobytek. A přesně tak se k nám i chovali.
Většina lidí v tomto vagónu umírala. Vyčerpáním nebo hladem. Než vlak dojede do Treblinky, nezbude nikdo. Při smyslech jsme byli jen tři. Dívka měla na klopě jen obyčejnou židovskou hvězdu. Neprovinila se ničím jiným než tím, že se narodila. Já se už od začátku této války snažila provinit vším, čím se dalo. Na mé klopě zářil rudý trojúhelníček s terčíkem. Francouzův růžový trojúhelník mě uváděl do rozpaků. Je to homosexuál nebo sexuální násilník?
I když jsme byli rozdílní, připadala jsem si s nima zpřízněna. Mnohem víc než s mým bratrem. Ten seděl naproti mě v uctivé vzdálenosti od ostatních věznů. Nevypadal tak špinavě ani unaveně jako my. Jeho německá uniforma zářila čistotou, ne však jeho duše. Zčernala a zcvrkla se. Deptalo ho, že vidí, jak má duše přerůstá celý tenhle vlak, je rychlejší a víc živá. Jako ten motýl z Terezína, jenž dal Židům naději.
Bratr se mi pohledem vysmíval. Snažil se vypadat, že se mě nebojí. Ale já stejně poznala, že má z mého klidu strach. Žádný hrdina nesvírá zbraň tak pevně, když se ničeho nebojí. Myslel si, že umřu, a že mě uklidní jeho přítomnost. Proto se ten zrádce přihlásil na místo mého hlídače.
Francouz opět vstal a zabušil na vlak. Dveře se pootevřely a do vnitřku pronikl čerstvý vzduch. Nejdřív ten muž hleděl ven, jako by se dusil. Zapomněl na ten pocit, když vám vlasy cuchá větřík? Nebo na barvu letního nebe bez mráčků? Nebo dokonce na zpěv ptáků, jenž k nám doléhal i přes sténání vlakové soupravy? Odpověděl mi v okamžiku, kdy vyskočil ven. Zapomněl na vůni svobody.
A já tak toužila létat! Ale věděla jsem, že by mě bratr zastavil. Vstal a já mu na očích viděla, že zavře jedinou naši šanci na přežití, na útěk, aniž by si to vyčítal. Někdo tomu musel zabránit. Jenže pach mrtvých a polomrtvých svědčil o ironické pravdě. Mrtví si zvykli umírat...
Vyskočila jsem na nohy a vší silou, kterou jsem v sobě dokázala nahromadit, narazila do bratra. Objal mě - naposledy. V tom silném objetí nebyla ta láska z dětství, jen reflex. Cítila jsem dopad, umírněný bratrovým tělem pod sebou. Koutkem oka jsem postřehla, že vyskočil ještě jeden člověk. Nebylo těžké uhodnout kdo.
Když jsem se rozkoukala, vstala a zamávala na muže, který k nám přicházel. Vděčila jsem mu za mnohé, ať to byl homosexuál nebo násilník. Kdyby nevytrval a nebušil každých pár minut na vlak, dveře by se nemusely otevřít.
Slyšela jsem bratra vstávat, ale až Francouzův výraz mě donutil se otočit. Mířil na mě pistolí. "Uvědomuješ si, co jsi provedla?" křičel, hlas mu přeskakoval.
"Zničila tě," odpověděla jsem klidně. Zvuk mého vlastního hlasu mě překvapil, už dlouho jsem nepromluvila. Ale má slova byla čistou pravdou. Jsem jeho sestra a vedení to ví. Právě mi pomohl utéct a zastřelí ho jako zrádce. To je v pořádku. Vždyť už zrádcem je.
"Dostanu tě do Treblinky, i kdybych tě tam měl odvléct!" Zamračil se. "Nebo tě mám zabít teď hned, sestřičko?"
Upoutal mě pohyb za ním. Dívka s motýlem vzala do rukou kovovou tyč a blížila se k nám.
"Vyhrožuješ mi?" zeptala jsem se bratra a zadívala se mu hluboko do očí. Byla jsem si vědoma zásadní chyby, kterou jsem udělala. Hleděla jsem za něj příliš dlouho. Kdyby měl trochu víc rozumu, než co se vejde do děravé kapsy, otočil by se a vystřelil nejdřív na ni.
Odjistil zbraň. "Poslední slova?"
"Sbohem, bratříčku."
V ten okamžik se složil k zemi.
"Děkuju," vydechla jsem úlevou. Nechtěla jsem zjišťovat, jestli je mrtvý nebo jen omráčený.
"Není zač," špitla dívka.
V dětství jsem si ráda představovala svět bez války. Ba dokonce bez očekávání války. Maminka se často dívala do dálky, jako kdyby někoho vyhlížela. Nad krbem visela tatínkova flinta, kterou mu věnoval děda. Nefungovala, jen hezky vypadala. Ale všichni z rodiny jsme věděli, v které části domu se pod podlahou skrývá poklad, za který by se nestyděla ani nejlepší zbrojovka v Česku. "Když žiješ tak blízko hranic, musíš být vždycky připravená," tloukl mi děda do hlavy vždy, když jsem mu seděla na kolenou.
A já toho dne připravena byla. Rádio nám oznámilo, že se k nám šine mor z Mnichova. Nikdo nám to nemusel říkat, už jsme ten pach zrady cítili. Evropa se k nám otočila zády, ale přišel ten čas, na který mě připravovali. Tatínek vypáčil prkno z podlahy a začal nás vyzbrojovat. Mě, z matčiny strany Židovku, a nemanželského syna. Nebyl sice Žid, protože táta ho měl s Britkou, ale pro jistotu mu táta do ruky strčil jednu z nejlepších zbraní.
Utekla jsem, jak mi rodiče nakázali. Chci říct, že mě bratr odvlekl. Němci nás ten den nenašli, ale bála jsem se pomyslet na rodinu. Přežila máma? Přežil táta? A co děda? Pohladím ještě někdy Punťu nebo zamávám na sousedovic Veroniku? Nevím.
Když jsem se pak další den probudila, bratr už byl pryč. Nechal mi vzkaz, že se dá k Němcům. Brečela jsem a přísahala si, že pro něj je to naposledy.
Teď ležel na zemi, krev barvila zem kolem jeho hlavy. A já dodržela svou přísahu. Už to nebyl můj bratr, byl to nepřítel. Sám mi to dával najevo.
Všichni tři, já, Francouz a dívka, jsme přešli přes koleje do lesa a vydali se stejným směrem. Pohledama jsme uzavřeli spojenectví už ve vlaku. A já vím, že to bylo nejlepší spojenectví, jaké jsem kdy uzavřela. I když nedopadlo zrovna nejlépe, připadala jsem si volná jako nikdy v životě.
"Halt!" vykřikl někdo před námi. Blížil se k nám německý voják.
Víte, že poslední kulku nemůžete slyšet? Opravdu...
Motýl vzlétl nad naše těla a zmizel do světa bez násilí. Do světa bez války.

Poznámky
Nous allons tous mourir. - Všichni zemřeme.
Que Dieu nous aide! - Bůh nám pomáhej!
Tout va bien se passer. - Všechno bude v pořádku.
Halt! - Stůj!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 25. září 2013 v 22:19 | Reagovat

Ten konec.. je výborný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama