Kdyby mohl pohled zabíjet

3. června 2012 v 18:35 | BaraCornellia |  Povídky
Sní o tom každý nájemný vrah. A pomyslí na to i každý obyčejný člověk aspoň jednou v životě. Co kdyby mohl pohled zabíjet?
Začalo to, když jsem byl ještě malý. Šel jsem poprvé do školy bez bratrů, ale strach jsem neměl. Možná by byl na místě, kdybych tušil, co bude následovat. Před školou si mě odchytli dva kluci z vyššího ročníku a nejdřív se mi jenom posmívali kvůli brýlím. Pak mi je sebrali, zaházeli si s nimi a nakonec mi je rozdupali. Neviděl jsem ani na krok, všechno bylo rozmazané a jakoby v mlze.
Jenže ti dva idioti ještě nebyli spokojení. Strčili do mě a já upadl na beton. V ten okamžik mě zaplavila vlna hněvu. Mlha zmizela, svět se doostřil a já pohlédl na prvního z kluků. Přál jsem si ze všech svých sil, aby umřel.
A on se složil k zemi. Druhý kluk utekl, přivedl ředitelku. Musel to být jeho nejlepší kamarád, pomyslel jsem si ironicky, když jsem ho sledoval, jak peláší. Nechal ho tam ležet a nepomohl.
K místu se sesypaly děti z každého ročníku a ti z nejvyšších se mu snažily pomoci. Ale bylo pozdě. Doktoři pak jeho rodičům řekli, že mu selhalo srdce. A ať se žáci z nejvyššího ročníku snažili, jak chtěli, už jsem jim ho nepodařilo nahodit.
Polly, moje spolužačka a kamarádka, se na mě podívala a já tušil, že ví, že jsem to zavinil. Druhého dne odešla ze školy. Možná kvůli mně.
Nikdo mi tehdy nemohl dokázat, že jsem to zavinil já. Nikdo mi to za vinu nedával. Co zmůže prvňáček proti osudu? A já jsem na to také zapomněl. Vinu jsem si nepřipouštěl. Jen ten druhý kluk, Riley se, myslím, jmenoval, se mi vyhýbal a díval se na mě jako na vraha.
Zkoušel jsem to ještě několikrát, pro jistotu. Co kdyby to byla přece jen pravda a já uměl zabíjet pohledem? Například jsem se díval na úplně cizí paní v metru a soustředil se na její smrt. Ale nešlo to. Stála ke mně zády, měla dlouhé blonďaté vlasy a trochu připomínala moji maminku, když ještě žila. Možná proto to nevyšlo, myslel jsem si naivně.
Nic se nedělo až do mých třinácti. Nejstarší bratr hodně pil. Každý den chodil domů, otevřel ledničku a tupě do ní zíral. Rozmýšlel si, co si dá. Ono tam toho většinou moc nebylo. Plesnivý sýr nebo zkažený jogurt? Už se rozhodni, bratře. Nevzal nic, ledničku zavřel a šel spát.
Já jsem pak chodil ke dveřím s nápisem ,,Alan" a ,,Vstup jen na vlastní nebezpečí" a utíral jsem po něm zvratky nebo mu nosil sklenici vody a prášek na bolení hlavy.
Benjamin byl velký šprt. Celý den proseděl v pokoji, učil se nebo si četl tlusté knihy, které bychom já nebo Alan použili na vymlácení mu těch jeho moudrostí z hlavy. Byl o tři roky starší než já, moc jsme si nerozuměli.
A pak tu s námi ještě žil Robert. Jenže ten tu moc času netrávil. Přišel domů, aby se ujistil, že jsme se navzájem nesnědli z nedostatku jídla v lednici. Naplnil nám ji, všechny obejmul, rozcuchal a říkal optimistické kecy. Asi z hladu.
Robert byl druhý nejstarší, což je mimochodem hrozně nevděčné narození. Není ani nejstarší, aby mohl poroučet, ani nejmladší, aby mohl být rozmazlován. No ale na druhou stranu si jako jediný z nás našel holku. Když mi bylo třináct, měli za sebou už společných pět let a chystali svatbu.
Alan byl můj nejoblíbenější brácha. Robert se choval moc optimisticky a Ben... byl Ben. Pořád by nám něco vysvětloval a říkal, co děláme špatně. Alan mu dal vždycky pohlavek. Já jsem byl mladší, takže jsem si takhle vyskakovat nemohl.
Jednou přišel Alan domů s třemi kamarády, všichni ve stejném stavu. Můj bratr opakoval svůj rituál s lednicí, zatímco jeho spoluopilci sebou plácli na náš gauč. Zpívali, výskali a smáli se, až to donutilo Bena, aby se na ně přišel podívat. Nadával, že se nemůže soustředit na četbu, ale marně.
Jednomu z těch kamarádů, tomu největšímu z nich, přišlo moje malé tělo atraktivní a rozhodl se, že ze mě "udělá chlapa". Bránil jsem se, ale opilci ho povzbuzovali a jeho to vyhecovalo. Kopal jsem, křičel a škrábal. Bena praštili, když se mi pokusil pomoci. Alan se stále nevybral z prázdné ledničky.
Vypadalo to se mnou bídně, když se k němu přidali i ostatní, aby mě mu podrželi. A tak jsem to udělal zase. Podíval jsem se mu do očí a přál si, ať umře. Jeho sevření povolilo, zakymácel se a padl k zemi mrtvý. Opilci to nevnímali a zkoušeli to oni. A tak jsem zabil i ostatní.
Nikdy nezapomenu, jak se na mě Ben díval. A Alan. Vystřízlivěl a kulil na mě oči s plechovkou koly v ruce. Utekl jsem k sobě do pokoje, zavřel se a nechtěl nikoho pustit. Rozhodoval jsem se, jak to bude dál.
Ben zavolal záchranku, ale samozřejmě už bylo pozdě. Doktoři mi opět nic nedávali za vinu - opilci umřeli na zástavu srdce. To se holt stává... Nemusíš se bát, chlapče. Pokud si o mě bratři mysleli něco špatného, nedávali to na sobě znát.
Ale já na sobě dával znát tu změnu. Protože tehdy jsem našel svou cestu. Rozhodl jsem se, čím budu, až vyrostu. Nájemný vrahem.
A to taky teď, deset let po tom všem, jsem. Stačilo deset let, aby se všechno změnilo. Robert má s Melanie už dvě děti - malá Mel a Alan, už třetí v rodině. Ben učí na nóbl fakultě, kde se seznámil i se svou snoubenkou. A Alan už nepije. Z té závislosti ho dostala Angela - učiněný anděl.
Jen já nic... Jsem odsouzený být sám. Představte si situaci, kdybych se pohádal s ženou mého srdce a omylem jí zabil. Ne, radši budu sám.
Musel jsem se soustředit na práci. Dnes ráno za mnou přišel jedna žena, taková ta žárlivá hysterka. Chtěla po mně, abych zabil jednu ženu. Dala mi podobiznu a adresu. Ani se neobtěžovala sehnat nějakou, kde by oné oběti bylo vidět do očí.
Samozřejmě musím vidět pravé osobě do očí, ne fotce. Ale když už vím, že musím oběti vidět do očí, mám oční kontakt rád. Hodně to věci usnadňuje.
Moje zatím poslední oběť měla blonďaté vlasy, plné rty a výrazné lícní kosti. Kočka.
Vydal jsem se k ní do domu. Výhoda toho, že nemusím nosit zbraň, byla, že jsem vypadal nenápadně skoro vždycky.
"Ano?" ozvalo se, když žena otevřela dveře.
"Ahoj, Polly," pozdravil jsem ji. "To jsem já, Jeremy." Ano, byla to ona. Moje ztracená přítelkyně.
"Jeremy," usmála se, takže bylo vidět, že si mě pamatuje. Strávili jsme spolu velkou část dětství - a na první lásky se nezapomíná.
Mým úkolem však bylo ji zabít.
"Jak se daří?" zeptal jsem se, když jsme oba seděli v obývacím pokoji a popíjeli kávu.
"Dobře. A co tobě?" Nahmatala svůj šálek.
"Chováš se nějak divně," poznamenal jsem a sledoval, jak nejdřív nahmatává okraj stolu, než šálek opět položila.
"Promiň, vždyť vidíš, že nemůžu vidět, kde končí stolek."
Až pak jsem si uvědomil, že za brýlemi skrývá slepý pohled.
Zdržel jsem se, povídali jsme si. A já měl poprvé v životě naději, kterou jsem nehodlal pustit. Ona byla slepá a nemohla vidět, jaké jsem monstrum. Její sokyně mě sice propustila, ale mně to nevadilo.
"Vím, že jsi vrah," řekla mi Polly před naší svatbou. Protáhla se a zabalila se do peřiny.
"Je to můj osud," opáčil jsem a pohladil jí po nahých zádech.
"A co je můj osud? Být slepá?"
Měl bych říct ano. Jsi slepá, já tě nemohu zabít. Tedy jsme si souzněni.
"Ne," řekl jsem místo toho. "Tvůj osud jsem já, lásko."
"A já ten tvůj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chce se ti kliknooout... Dlaně tě svrbí a ty chceš kliknooout! Cítíš to! Neboj se... Klikni!

Klik! 100% (82)

Komentáře

1 FrancDek FrancDek | E-mail | Web | 14. května 2017 v 21:08 | Reagovat

Carbimazole 100 Mg Brand Viagra And Cialis Zithromax Single Dose Chlamydia Baclofene Alcool Tamoxifen Online Uk  <a href=http://byuvaigranonile.com>viagra</a> Buy Suhagra Viagra En Linea Viagra Super Active 3 8 Day Shipping Safety Of Buying Viagra On Line Amoxicillin Dosage For Cats Buy Moduretic

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama