Červen 2012

...A ještě světový mír!

4. června 2012 v 17:09 | BaraCornellia |  Úvahy
Aneb Zamyšlení nad tím, jaký je vlastně rozdíl mezi normálností, originalitou a lží

Rozklikla jsem jeden článek, přečetla ho a uchechtla se. Nevím proč. Možná bylo to uchechtnutí známkou zoufalství, které jsem v tu chvíli pocítila. Do komentáře jsem napsala jednu větu, ale... Před odesláním jsem ji smazala. (Věta kurzívou dole)
Při pročítání článků mě totiž vždycky napadne ta samá věta: A co to znamená? Co je to ,,být normální". Že prý běžný, nevybočující z řady. Je trochu depresivní si představit svět jako tlupu stejných lidí, která žije nalinkovaný osud. Ať se totiž oblékneme jakkoliv, pořád se dokážeme zařadit do určité skupiny. Ať už to je národnost (Jsi Čech, Rus, Japonec?), módní styl (Kdo z vás je emař a kdo steampunker?) nebo fanouškovství čehokoliv.
Ano, ano, já vím, každý jsme originál. Jenže já si nemůžu pomoci. Někdy mám prostě pocit, že takových jako já... tu bylo a bude ještě spousta. A proto toho chci udělat co nejvíc. Možná to zní lacině, jako názor většiny. Jako názor té řady. Jako názor určité skupiny puberťáků. Jenže jedna věc je říct: ,,Budu velký hokejista/slavná spisovatelka/nejlepší houslista na světě/nejvýraznější herec v USA---(doplňte dle libosti)," a nic pro to neudělat*, a druhá věc je tak konat.
* Velký hokejista si koupí všechno možné, sežene trenéra, ale nedojde na skutky. Slavná spisovatelka se nestane ani spisovatelkou, natož slavnou. Nejlepší houslista na světě bude akorát tak otravovat po večerech sousedy a jako dospělý skončí jako muzikant na vesnických tancovačkách. Proč? ,,Ale ne, nejsem moc dobrý. Cože? Že jsem? Ale ne, to ne. Mám trému. No jo, já vím, že hraju před celou vesnicí, ale to je něco jiného. A vůbec. Dejte mi pokoj." A co nejvýraznější herec, který trhne kariéru v Jů Es Ej? Herec je, to ano, ale jenom když předstírá, jak ho něco bolí, zatímco kydá hnůj.
Je to smutné, ale takhle to končí často.
Nemyslíte, že by bylo více originálních lidí, méně normálních lidí, kdyby všichni šli za svým snem? Jenže znáte ten paradoxní vtip o sebevrazích, ne? (Čím více sebevrahů, tím méně sebevrahů.)
Ať dělám cokoliv, ať to vezmu z jakéhokoliv pohledu, vždycky dojdu k názoru, že normálnost je jen pojem. Že všichni jsme originální a přitom všichni stejní. Je to paradox, který nás nutí se pořád vracet na začátek. Protože, ať se nám to líbí nebo ne, každý z nás vzešel z matky a všichni jednou zemřeme. A to je přece normální.

Slovo normálnost je jako pojem světový mír. Obojí neexistuje. - B.K.Havlová (já)

Kdyby mohl pohled zabíjet

3. června 2012 v 18:35 | BaraCornellia |  Povídky
Sní o tom každý nájemný vrah. A pomyslí na to i každý obyčejný člověk aspoň jednou v životě. Co kdyby mohl pohled zabíjet?
Začalo to, když jsem byl ještě malý. Šel jsem poprvé do školy bez bratrů, ale strach jsem neměl. Možná by byl na místě, kdybych tušil, co bude následovat. Před školou si mě odchytli dva kluci z vyššího ročníku a nejdřív se mi jenom posmívali kvůli brýlím. Pak mi je sebrali, zaházeli si s nimi a nakonec mi je rozdupali. Neviděl jsem ani na krok, všechno bylo rozmazané a jakoby v mlze.
Jenže ti dva idioti ještě nebyli spokojení. Strčili do mě a já upadl na beton. V ten okamžik mě zaplavila vlna hněvu. Mlha zmizela, svět se doostřil a já pohlédl na prvního z kluků. Přál jsem si ze všech svých sil, aby umřel.
A on se složil k zemi. Druhý kluk utekl, přivedl ředitelku. Musel to být jeho nejlepší kamarád, pomyslel jsem si ironicky, když jsem ho sledoval, jak peláší. Nechal ho tam ležet a nepomohl.
K místu se sesypaly děti z každého ročníku a ti z nejvyšších se mu snažily pomoci. Ale bylo pozdě. Doktoři pak jeho rodičům řekli, že mu selhalo srdce. A ať se žáci z nejvyššího ročníku snažili, jak chtěli, už jsem jim ho nepodařilo nahodit.
Polly, moje spolužačka a kamarádka, se na mě podívala a já tušil, že ví, že jsem to zavinil. Druhého dne odešla ze školy. Možná kvůli mně.
Nikdo mi tehdy nemohl dokázat, že jsem to zavinil já. Nikdo mi to za vinu nedával. Co zmůže prvňáček proti osudu? A já jsem na to také zapomněl. Vinu jsem si nepřipouštěl. Jen ten druhý kluk, Riley se, myslím, jmenoval, se mi vyhýbal a díval se na mě jako na vraha.
Zkoušel jsem to ještě několikrát, pro jistotu. Co kdyby to byla přece jen pravda a já uměl zabíjet pohledem? Například jsem se díval na úplně cizí paní v metru a soustředil se na její smrt. Ale nešlo to. Stála ke mně zády, měla dlouhé blonďaté vlasy a trochu připomínala moji maminku, když ještě žila. Možná proto to nevyšlo, myslel jsem si naivně.
Nic se nedělo až do mých třinácti. Nejstarší bratr hodně pil. Každý den chodil domů, otevřel ledničku a tupě do ní zíral. Rozmýšlel si, co si dá. Ono tam toho většinou moc nebylo. Plesnivý sýr nebo zkažený jogurt? Už se rozhodni, bratře. Nevzal nic, ledničku zavřel a šel spát.
Já jsem pak chodil ke dveřím s nápisem ,,Alan" a ,,Vstup jen na vlastní nebezpečí" a utíral jsem po něm zvratky nebo mu nosil sklenici vody a prášek na bolení hlavy.
Benjamin byl velký šprt. Celý den proseděl v pokoji, učil se nebo si četl tlusté knihy, které bychom já nebo Alan použili na vymlácení mu těch jeho moudrostí z hlavy. Byl o tři roky starší než já, moc jsme si nerozuměli.
A pak tu s námi ještě žil Robert. Jenže ten tu moc času netrávil. Přišel domů, aby se ujistil, že jsme se navzájem nesnědli z nedostatku jídla v lednici. Naplnil nám ji, všechny obejmul, rozcuchal a říkal optimistické kecy. Asi z hladu.
Robert byl druhý nejstarší, což je mimochodem hrozně nevděčné narození. Není ani nejstarší, aby mohl poroučet, ani nejmladší, aby mohl být rozmazlován. No ale na druhou stranu si jako jediný z nás našel holku. Když mi bylo třináct, měli za sebou už společných pět let a chystali svatbu.
Alan byl můj nejoblíbenější brácha. Robert se choval moc optimisticky a Ben... byl Ben. Pořád by nám něco vysvětloval a říkal, co děláme špatně. Alan mu dal vždycky pohlavek. Já jsem byl mladší, takže jsem si takhle vyskakovat nemohl.
Jednou přišel Alan domů s třemi kamarády, všichni ve stejném stavu. Můj bratr opakoval svůj rituál s lednicí, zatímco jeho spoluopilci sebou plácli na náš gauč. Zpívali, výskali a smáli se, až to donutilo Bena, aby se na ně přišel podívat. Nadával, že se nemůže soustředit na četbu, ale marně.
Jednomu z těch kamarádů, tomu největšímu z nich, přišlo moje malé tělo atraktivní a rozhodl se, že ze mě "udělá chlapa". Bránil jsem se, ale opilci ho povzbuzovali a jeho to vyhecovalo. Kopal jsem, křičel a škrábal. Bena praštili, když se mi pokusil pomoci. Alan se stále nevybral z prázdné ledničky.
Vypadalo to se mnou bídně, když se k němu přidali i ostatní, aby mě mu podrželi. A tak jsem to udělal zase. Podíval jsem se mu do očí a přál si, ať umře. Jeho sevření povolilo, zakymácel se a padl k zemi mrtvý. Opilci to nevnímali a zkoušeli to oni. A tak jsem zabil i ostatní.
Nikdy nezapomenu, jak se na mě Ben díval. A Alan. Vystřízlivěl a kulil na mě oči s plechovkou koly v ruce. Utekl jsem k sobě do pokoje, zavřel se a nechtěl nikoho pustit. Rozhodoval jsem se, jak to bude dál.
Ben zavolal záchranku, ale samozřejmě už bylo pozdě. Doktoři mi opět nic nedávali za vinu - opilci umřeli na zástavu srdce. To se holt stává... Nemusíš se bát, chlapče. Pokud si o mě bratři mysleli něco špatného, nedávali to na sobě znát.
Ale já na sobě dával znát tu změnu. Protože tehdy jsem našel svou cestu. Rozhodl jsem se, čím budu, až vyrostu. Nájemný vrahem.
A to taky teď, deset let po tom všem, jsem. Stačilo deset let, aby se všechno změnilo. Robert má s Melanie už dvě děti - malá Mel a Alan, už třetí v rodině. Ben učí na nóbl fakultě, kde se seznámil i se svou snoubenkou. A Alan už nepije. Z té závislosti ho dostala Angela - učiněný anděl.
Jen já nic... Jsem odsouzený být sám. Představte si situaci, kdybych se pohádal s ženou mého srdce a omylem jí zabil. Ne, radši budu sám.
Musel jsem se soustředit na práci. Dnes ráno za mnou přišel jedna žena, taková ta žárlivá hysterka. Chtěla po mně, abych zabil jednu ženu. Dala mi podobiznu a adresu. Ani se neobtěžovala sehnat nějakou, kde by oné oběti bylo vidět do očí.
Samozřejmě musím vidět pravé osobě do očí, ne fotce. Ale když už vím, že musím oběti vidět do očí, mám oční kontakt rád. Hodně to věci usnadňuje.
Moje zatím poslední oběť měla blonďaté vlasy, plné rty a výrazné lícní kosti. Kočka.
Vydal jsem se k ní do domu. Výhoda toho, že nemusím nosit zbraň, byla, že jsem vypadal nenápadně skoro vždycky.
"Ano?" ozvalo se, když žena otevřela dveře.
"Ahoj, Polly," pozdravil jsem ji. "To jsem já, Jeremy." Ano, byla to ona. Moje ztracená přítelkyně.
"Jeremy," usmála se, takže bylo vidět, že si mě pamatuje. Strávili jsme spolu velkou část dětství - a na první lásky se nezapomíná.
Mým úkolem však bylo ji zabít.
"Jak se daří?" zeptal jsem se, když jsme oba seděli v obývacím pokoji a popíjeli kávu.
"Dobře. A co tobě?" Nahmatala svůj šálek.
"Chováš se nějak divně," poznamenal jsem a sledoval, jak nejdřív nahmatává okraj stolu, než šálek opět položila.
"Promiň, vždyť vidíš, že nemůžu vidět, kde končí stolek."
Až pak jsem si uvědomil, že za brýlemi skrývá slepý pohled.
Zdržel jsem se, povídali jsme si. A já měl poprvé v životě naději, kterou jsem nehodlal pustit. Ona byla slepá a nemohla vidět, jaké jsem monstrum. Její sokyně mě sice propustila, ale mně to nevadilo.
"Vím, že jsi vrah," řekla mi Polly před naší svatbou. Protáhla se a zabalila se do peřiny.
"Je to můj osud," opáčil jsem a pohladil jí po nahých zádech.
"A co je můj osud? Být slepá?"
Měl bych říct ano. Jsi slepá, já tě nemohu zabít. Tedy jsme si souzněni.
"Ne," řekl jsem místo toho. "Tvůj osud jsem já, lásko."
"A já ten tvůj."

Personifikace

3. června 2012 v 16:08 | BaraCornellia |  Povídky
Upozornění: personifikace (zosobnění) zemí - nechci nikoho urazit

Personifikace

Beznaděj mi stoupla do hlavy a teď se valila v proudech slz z mého těla. Musím být statečná pro svůj lid, pomyslela jsem si. Chtěla jsem zatnout zuby a nevnímat to, co se kolem dělo. Jenže to nešlo a čím víc jsem se snažila, tím větší beznaděj jsem cítila.
Zářivé čáry křižovaly oblohu.
Stála jsem na vrcholu Sněžky, opírala se o českou vlajku a usilovně jsem se snažila, abych se s hysterickým smíchem nesesunula k zemi. Kdysi bílé šaty byly teď ohořelé a pocákané krví mých lidí. Předtím jsem procházela kolem kráteru, který se vytvořil v zemi. Ti, kteří neskončili pod kamenem, ke mě natahovali ruce a chytali mě za cíp šatů.
Při té vzpomínce jsem se otřásla. Svírala jsem tyč vlajky, jako by mi mohla uletět. Foukal jemný vánek, pohrával si s mým uvolněným pramínkem hnědých vlasů. Jednou rukou jsem si ho zastrčila za ucho. Neměla jsem to dělat, protože jsem se okamžitě bezmocně zakymácela a skončila na zemi. Už jsem neměla sílu. Moje země trpěla a já umírala s ní.

"Přežila jsem spoustu válek, Václave," mumlala jsem k příteli, který stál za mnou. Svatý Václav. Neslyšela jsem ho ani jednou vzlyknout, ale věděla jsem, že mu z očí tečou slzy jako mně.
"Já vím, Česko," zašeptal a já sebou trhla. Nepřekvapilo mě, že vyslovil mé jméno. Vyděsilo mě, jak jeho hlas zněl. Vzdáleně a zlomeně. Už to vzdal!
"Jsme přeci Češi, nevzdáváme se!" řekla jsem odhodlaně, ale pak jsem vzlykla. Zkazilo to ten správný efekt.
Neodpověděl. "Václave?" zavolala jsem ho vyděšeně. Znovu žádná odezva. Otočila jsem se tak rychle, až mi křuplo za krkem. Stál za mnou, díval se do země, ruce svíral v pěst. Podíval se na mě, a pak udělal věc, která mě donutila se rozvzlykat ještě víc. Otočil se a tiše odešel.
"Jsem v háji," řekla jsem přes vzlyky.
Sledovala jsem ho, jak sestupuje dolů. "Opouštíš mě?" zavolala jsem za ním.
"Ne!" Zastavil se a zamával mi. "Jdu na pivo!"

Ten idiot USA! Díval se mi do očí a nazval mě kamarádkou. Nazval tak skoro celou Evropu a jak na tom teď ta Evropa je? Tvrdil, že nám pomůže. Říkal, že zachrání svět jako každý správný hrdina! Jenže pak zjistil, že ten kus kamene z vesmíru dopadne na Evropu. Rozmetá Evropu a jeho Ameriky se ani nedotkne. Možná k němu doplaví kus Eiffelovky nebo se jenom zvedne oceán, takže proč by měl chránit Evropu?
Mé oči jsou jiné než oči normálních lidí. Zadívala jsem se do dále a spatřila svou Prahu. Moji chloubu. Když do mé země přišel Karel IV., byla jsem skeptická. Jenže moje země pod jeho rukama začala rozkvétat. Změnil mě a se mnou celý můj národ.
Ale před tou hrůzou, co jsem zahlédla v Praze teď, jsem musela zavřít oči. Polsko mi říkal, že je to trest za to, že nejsem věřící. Dobře mi tak, že?
Z Prahy stoupal dým, plameny požíraly životy. Můj lid vyděšeně křičel, umíral jako já. Matky brečely a snažily se chránit své děti. Dětský smích utichl. Muži beznadějně zachraňovali vše, co se dalo.
Prohlížela jsem si svou zem, jak jí pustoší balvany z vesmíru. Už delší dobu se matička Rus a USA snaží ovládnout vesmír. Teď nás ten vesmír zničí.
O nohu se mi něco otřelo, ale já se nepodívala. Klekla jsem si na zem a obejmula velké tělo bílého lva se dvěma ocasy. Zapředl, jako by mě chtěl uklidnit. Mé slzy mu padaly na čumák. Povýšeně si odfrkl. Snažila jsem se zaostřit na jeho oči, které jsem tak milovala. Místo toho jsem se o něj jen vyčerpaně opřela a zavrtala hlavu do jeho hřívy.

Měla jsem zavřené oči, ale prohlížela jsem si USA. Mělo mě bolet, co jsem viděla, ale já místo toho cítila takový povznášející pocit. Jeho výpočty byly chybné a on teď umíral také, jako celá Evropa, jako Asia, jako celý tenhle svět. USA si to zaslouží, když nás takhle podvedl... Otevřela jsem oči a měla jsem chuť skočit z okna! Zdefenestrovat se. Jak jsem mohla říct, že si někdo zaslouží takovou věc? I jeho lidé jsou přece jen obyčejní lidé, i když jim stále moc nerozumím.
Zavzpomínala jsem na své dětství. Jak se matička Rus smála, když viděla mé ponožky v sandálech. Ale pak si je zamilovala stejně jako já, protože je to tak pohodlné! Vzpomněla jsem si, jak čínský drak s nechutí sledoval houbaření. Pokusil se mi pomoci, ale o prašivky jsem v té době nestála. A stále o ně nestojím. Dále jsem si vzpomněla na Británii: Jak mi pomohla osvojit si keltské dovednosti. A jak jsem neustále válčila s mým Skopčákem! Neměli jsme se rádi nikdy, to bylo jasné, ale občas se naše cesty spojily. Ale když začal poslouchat toho posledního diktátora, rozpojily se navždycky.
V té době jsem byla naivní, ale to se nezměnilo dodnes. Člověk by řekl, že za dobu, co existuji, jsem se mohla poučit. Zažila jsem tolik válek, usmíření, povstání a umírání mých panovníků, že jsem vlastně nikdy neměla čas se poučit. Jsem šílenec, je to mé poslání. Můj život se lišil od všech ostatních lidí, protože jsem člověk ani nikdy nebyla.

Cítila jsem, že mě někdo sleduje a to mě vytrhlo ze vzpomínek.
"Dá se to nějak zastavit?" zeptala jsem se vojáků. Bylo mi jedno, kdo mi odpoví, ale nakonec odpověděl Václav.
"Ne, má paní."
"Takže umřeme?"
Jestli se neprobudí do pěti minut, můžu ji obsadit?
Uslyšela jsem hlas. Kdo to řekl? Něco mě štouchalo do hlavy. Příšerně otravné!
"Přestaň!" Trhla jsem hlavou a otevřela oči. Vylekaně jsem si uvědomila, že se mi to vše jen zdálo.
"Měla by ses rychle rozkoukat. Tenhle krautz si brousí zuby na tvé území," zašeptala mi laskavě do ucha Británie, stejně vznešená jako vždycky.
"To já obsadím jeho," řekla jsem po zívnutí.
"Už je vzhůru!" zasmála se matička Rus a položila na stůl matrjošku.
"O čem je řeč?" zeptala jsem se.
"O zkáze světa," řekl Německo posměšně a zamával mi před nosem nějakými nezajímavými papíry o krachu eura.
"Dochází pivo?" zeptala jsem se vyděšeně.
"Bohudík ne!" odpověděl. Stupidní modrooký blonďák! Samej sval to je a chovat se to neumí! Copak neví, jak mě vyděsil? Co jiného než nedostatek piva by mohlo způsobit konec světa? Vesmír teda určitě ne!
"Když já radši vodku," posteskla si nahlas matička Rus.
Ve stereotypu svého života umírám zaživa... Jen válčení, peníze, území.
O čem se mi zdálo? Ach, ano, apokalypsa - konec světa. Vlastně ne, tenhle stereotyp se mi docela líbí!
Sledovala jsem hádku těch tří a asi jsem se spokojeně usmívala.
Doufám, že se můj sen nakonec nesplní, pomyslela jsem si, když se mi o nohu otřelo něco chlupatého. Moje milé lvíče, které je stejně odlišné jako já. Jenže já nemám dva ocasy!

Who are you, my Czechia?

3. června 2012 v 15:06 | BaraCornellia |  Básně
Who are you, my Czechia?

Not godless but Praying Mantis.
Half human and half divine.
Nymph with violin of noisiest.
The last drop of scarlet wine.

You are big sister of all Slavs.
Love and laugh are your destiny.
Don't show how hard are falls.
Forget our mutiny.
Whisper your wish:
May beer flow through Vltava
forever and ever, please.

And I can promise you,
my land, mother and future,
you will be my grave too,
I swear it to your nature.

You can save us in music way:
This world is one big confusion.
But you can always say:
Not me, I'm just a musician.

Báseň jsem přidala k slohovce na angličtinu na téma Česko. Mám trochu problémy s psaním členů :) Takže omluvte, pokud tam chybí někde ,,the" apod.

Křídla v plamenech

2. června 2012 v 15:57 | BaraCornellia |  Povídky
Tato povídka vyhrála druhé místo v celostátní literární soutěži DANIEL.
Upozornění: téma holocaust
Vysvětlivky cizích slov pod povídkou.

Křídla v plamenech

Motýl zatřepotal křídly.
"Nous allons tous mourir," mumlal vedle mě jeden z těch ubožáků. V dlaních svíral malý křížek, občas ho políbil a své mumlání přerušil vyděšeným výkřikem: "Que Dieu nous aide!"
Prohlížela jsem si ho, protože byl jediný, kdo ještě dával najevo, že žije. Nehty měl zlámané, klouby odřené, ale občas vstal a dál bušil na dveře vlaku. Obdivovala jsem ho.
Mladá dívka seděla vedle něj a černýma očima těkala po stěnách. Terezínský motýl, kterého předtím měla připlého na košili, ležel na zemi a při každém otřesu se posunul blíž ke mně.
Zvedla jsem ho. Nastalo dlouhé ticho - muž zmlkl uprostřed monologu a dívčiny oči se střetly s mýma. Vstala jsem, až žena opírající se o mé rameno celou cestu spadla. Bála jsem se podívat, co s ní je. Zažila jsem během této války spoustu strachu a nespravedlivosti, ale i tak jsem se nedokázala smrti dívat do očí. Neotočila jsem se, jen přešla k té vyděšené dívce a připla jí motýla zpátky na klopu.
Když jsem se chystala vrátit se na místo, ucítila jsem na ruce ledový dotek.
"Tout va bien se passer," ujisťoval mě Francouz. Přikývla jsem, i když jsem mu nerozuměla. Klid v jeho hlase mě ujistil, že vše bude v pořádku.
Pět let jsem se skrývala před nacisty - teď jsem byla v pasti. Nic nebylo v pořádku. Vezli nás v dobytčím vagónu jako zvířata. Jako dobytek. A přesně tak se k nám i chovali.
Většina lidí v tomto vagónu umírala. Vyčerpáním nebo hladem. Než vlak dojede do Treblinky, nezbude nikdo. Při smyslech jsme byli jen tři. Dívka měla na klopě jen obyčejnou židovskou hvězdu. Neprovinila se ničím jiným než tím, že se narodila. Já se už od začátku této války snažila provinit vším, čím se dalo. Na mé klopě zářil rudý trojúhelníček s terčíkem. Francouzův růžový trojúhelník mě uváděl do rozpaků. Je to homosexuál nebo sexuální násilník?
I když jsme byli rozdílní, připadala jsem si s nima zpřízněna. Mnohem víc než s mým bratrem. Ten seděl naproti mě v uctivé vzdálenosti od ostatních věznů. Nevypadal tak špinavě ani unaveně jako my. Jeho německá uniforma zářila čistotou, ne však jeho duše. Zčernala a zcvrkla se. Deptalo ho, že vidí, jak má duše přerůstá celý tenhle vlak, je rychlejší a víc živá. Jako ten motýl z Terezína, jenž dal Židům naději.
Bratr se mi pohledem vysmíval. Snažil se vypadat, že se mě nebojí. Ale já stejně poznala, že má z mého klidu strach. Žádný hrdina nesvírá zbraň tak pevně, když se ničeho nebojí. Myslel si, že umřu, a že mě uklidní jeho přítomnost. Proto se ten zrádce přihlásil na místo mého hlídače.
Francouz opět vstal a zabušil na vlak. Dveře se pootevřely a do vnitřku pronikl čerstvý vzduch. Nejdřív ten muž hleděl ven, jako by se dusil. Zapomněl na ten pocit, když vám vlasy cuchá větřík? Nebo na barvu letního nebe bez mráčků? Nebo dokonce na zpěv ptáků, jenž k nám doléhal i přes sténání vlakové soupravy? Odpověděl mi v okamžiku, kdy vyskočil ven. Zapomněl na vůni svobody.
A já tak toužila létat! Ale věděla jsem, že by mě bratr zastavil. Vstal a já mu na očích viděla, že zavře jedinou naši šanci na přežití, na útěk, aniž by si to vyčítal. Někdo tomu musel zabránit. Jenže pach mrtvých a polomrtvých svědčil o ironické pravdě. Mrtví si zvykli umírat...
Vyskočila jsem na nohy a vší silou, kterou jsem v sobě dokázala nahromadit, narazila do bratra. Objal mě - naposledy. V tom silném objetí nebyla ta láska z dětství, jen reflex. Cítila jsem dopad, umírněný bratrovým tělem pod sebou. Koutkem oka jsem postřehla, že vyskočil ještě jeden člověk. Nebylo těžké uhodnout kdo.
Když jsem se rozkoukala, vstala a zamávala na muže, který k nám přicházel. Vděčila jsem mu za mnohé, ať to byl homosexuál nebo násilník. Kdyby nevytrval a nebušil každých pár minut na vlak, dveře by se nemusely otevřít.
Slyšela jsem bratra vstávat, ale až Francouzův výraz mě donutil se otočit. Mířil na mě pistolí. "Uvědomuješ si, co jsi provedla?" křičel, hlas mu přeskakoval.
"Zničila tě," odpověděla jsem klidně. Zvuk mého vlastního hlasu mě překvapil, už dlouho jsem nepromluvila. Ale má slova byla čistou pravdou. Jsem jeho sestra a vedení to ví. Právě mi pomohl utéct a zastřelí ho jako zrádce. To je v pořádku. Vždyť už zrádcem je.
"Dostanu tě do Treblinky, i kdybych tě tam měl odvléct!" Zamračil se. "Nebo tě mám zabít teď hned, sestřičko?"
Upoutal mě pohyb za ním. Dívka s motýlem vzala do rukou kovovou tyč a blížila se k nám.
"Vyhrožuješ mi?" zeptala jsem se bratra a zadívala se mu hluboko do očí. Byla jsem si vědoma zásadní chyby, kterou jsem udělala. Hleděla jsem za něj příliš dlouho. Kdyby měl trochu víc rozumu, než co se vejde do děravé kapsy, otočil by se a vystřelil nejdřív na ni.
Odjistil zbraň. "Poslední slova?"
"Sbohem, bratříčku."
V ten okamžik se složil k zemi.
"Děkuju," vydechla jsem úlevou. Nechtěla jsem zjišťovat, jestli je mrtvý nebo jen omráčený.
"Není zač," špitla dívka.
V dětství jsem si ráda představovala svět bez války. Ba dokonce bez očekávání války. Maminka se často dívala do dálky, jako kdyby někoho vyhlížela. Nad krbem visela tatínkova flinta, kterou mu věnoval děda. Nefungovala, jen hezky vypadala. Ale všichni z rodiny jsme věděli, v které části domu se pod podlahou skrývá poklad, za který by se nestyděla ani nejlepší zbrojovka v Česku. "Když žiješ tak blízko hranic, musíš být vždycky připravená," tloukl mi děda do hlavy vždy, když jsem mu seděla na kolenou.
A já toho dne připravena byla. Rádio nám oznámilo, že se k nám šine mor z Mnichova. Nikdo nám to nemusel říkat, už jsme ten pach zrady cítili. Evropa se k nám otočila zády, ale přišel ten čas, na který mě připravovali. Tatínek vypáčil prkno z podlahy a začal nás vyzbrojovat. Mě, z matčiny strany Židovku, a nemanželského syna. Nebyl sice Žid, protože táta ho měl s Britkou, ale pro jistotu mu táta do ruky strčil jednu z nejlepších zbraní.
Utekla jsem, jak mi rodiče nakázali. Chci říct, že mě bratr odvlekl. Němci nás ten den nenašli, ale bála jsem se pomyslet na rodinu. Přežila máma? Přežil táta? A co děda? Pohladím ještě někdy Punťu nebo zamávám na sousedovic Veroniku? Nevím.
Když jsem se pak další den probudila, bratr už byl pryč. Nechal mi vzkaz, že se dá k Němcům. Brečela jsem a přísahala si, že pro něj je to naposledy.
Teď ležel na zemi, krev barvila zem kolem jeho hlavy. A já dodržela svou přísahu. Už to nebyl můj bratr, byl to nepřítel. Sám mi to dával najevo.
Všichni tři, já, Francouz a dívka, jsme přešli přes koleje do lesa a vydali se stejným směrem. Pohledama jsme uzavřeli spojenectví už ve vlaku. A já vím, že to bylo nejlepší spojenectví, jaké jsem kdy uzavřela. I když nedopadlo zrovna nejlépe, připadala jsem si volná jako nikdy v životě.
"Halt!" vykřikl někdo před námi. Blížil se k nám německý voják.
Víte, že poslední kulku nemůžete slyšet? Opravdu...
Motýl vzlétl nad naše těla a zmizel do světa bez násilí. Do světa bez války.

Poznámky
Nous allons tous mourir. - Všichni zemřeme.
Que Dieu nous aide! - Bůh nám pomáhej!
Tout va bien se passer. - Všechno bude v pořádku.
Halt! - Stůj!

Autorka se představuje

2. června 2012 v 15:31 | BaraCornellia |  Blog
O autorce

Pseudonym: Barbora K. Havlová
Přezdívky: BaraCornellia, Charlie, Digi
Datum narození: 4.2.1996
Bydliště: Benešov nad Ploučnicí
Barva vlasů i očí: hnědá
Motta:
Život je pes a žít ho je psina.
Krásné jsou jenom ty věci, které diktuje šílenství a píše rozum.
Chceš uskutečnit své sny? Tak se probuď.
Nikdo nemiluje vlast proto, že je velká, ale proto, že je jeho.
Smích je velká věc. Ničeho se lidé nebojí tolik, jako smíchu.

Charakteristika jednou větou:
Jsem začínající spisovatelka, vlastenka, snílek a podle svých slov také ,,schizofrenička".
(ne nutně v tomto pořádí ;))
Úspěchy v literární sféře: 2. místo v celostátní soutěži DANIEL, povídka ve sborníku soutěže Urban legends
Vzdělání/povolání:
Zatím pouze základní škola. Přijali mě na EOA (Evropská obchodní akademie), kam také jdu. Také mě přijali na fotografku (vzhledem k mým známkám není divu) a já si dovoluji říct, že na EOA jednou přijde chvíle, kdy budu nešťastná a budu toho, že jsem nešla na fotografku, litovat. Ale uvidíme...

Mám ráda (obecně): piráty, magii, draky, pandy, knihy, Česko (opět ne v tomto pořadí)

A dále:
Filmy: Piráti z Karibiku, australský seriál Heuréka, Doctor Who (a britské seriály obecně - například Červeného trpaslíka)
Anime: Hetalia, Death Note, Ouran High school Host club
Manga: Hetalia, Mars, Kill me, kiss me
Knihy - žánry: fantasy, steampunk, alternativní historie, yaoi (z mangy)
Knihy - názvy: Harry Potter, Hostitel (Meyerová), Leviatan (Westerfeld), Smilujse, Tajemství nesmrtelného Nicolase Flamela
Spisovatelé: Rowlingová, Remarque, Meyerová, Westerfeld, (a spoustu ruských básníků a románopisců, Angličanů a Francouzů)
Herci: Johnny Depp, David Tennant
Hudba: Halestorm, Tina Karol, Britney Spears, Shakira, Lucie Bílá, 4minute, Hetalia
Školní předměty:
Na základní škole jsem měla ráda češtinu (mluvnici, literaturu i sloh), angličtinu, výtvarnou výchovu, MVU (moderní výtvarné umění), MMT (multimediální výchova), dějepis...

Co budoucnost?
Od určité doby se snažím co nejméně říkat ,,až vyrostu" a ,,chtěla bych být". Na druhou stranu se také bojím, že když budu svá přání říkat příliš přesvědčeně, něco zkazím a o to víc to bude bolet.
Ale budiž, tady to je:
(můžete číst také jako: chtěla bych)
Budu slavistkou (zaměřenou na rusistiku).
Vydám knihu... Knihy.
Pojedu na Sibiř, ubytuju se tam u nějaké hodné ruské rodiny a zjistím něco o sibiřských šamanech.
(není seřazeno podle toho, jak moc chci)

Perličky:
  • Mé nejoblíbenější zvíře je panda a mám slabost pro zajíce.
  • Mám radši zajíce než králíky.
  • Králíci jsou ale zatraceně pekelně roztomilí!
  • Jsem wotaku
  • Fascinuje mě historie - jakékoliv místo, čas... Ale hlavně slovanské země.
  • Vím, že Francouzi mají i světlé stránky. (Zbožňuju Johanku z Arku.)
  • Bydlím v pohraničí a vím, že pan Beneš měl dost zkušeností (a rozumu) na to, abychom si jeho rad vážili.
  • Chci cestovat v čase a stát se husitkou.
  • Umím kouzlit.
  • Mým největším kouzlem je... no... čeština je tak kouzelná!
  • Pivo je lék.
  • Mám fóbii ze psů.
  • Miluju citróny. A už se nešklebím. IMUNITA!
  • Ve škole jsem byla za šprtku (to aspoň tvrdili ti, co se mnou nikdy nepromluvili) a měla jen pár kamarádek. ,,Naše čtyřka" - ale bylo nás pět.
  • Jsem Češka a jsem na to hrdá.
  • Nesnáším českou vládu.
  • Věřím ve víly. A vesmírnou energii.
  • Fascinuje mě lidská psychika.
  • Jsem ateista. Ale může za to církev.
  • Když se dívám na horory, potřebuji, aby někdo seděl vedle mě.
  • ,,Trpím" samomluvou.
  • DRACI OPRAVDU EXISTUJÍ.
  • A také anime svět, jehož bránu hlídá Kerberos. Chtěla jsem ho podplatit sušenkou, ale byl neoblomný.
  • Miluji yaoi. Ano, opravdu.
  • Satyři jsou úžasní.
  • Pandy ovládnou svět!
  • Čaj je vždy lepší než kafe.
  • Zmrzlina je dobrá i v zimě!
Ve psaní se věnuji:
♥ Fantasy
♥ Romance
♥ Boys' love
♥ Sci-fi, steampunk, alternativní historie

Ironií je, že ač takové věci většinou v mé knihovně nevynikají, docela mi jdou psát romantické fantasy romány. A někdy i horory, což také nechápu. Když čtu nějaký horor (TO od Kinga), tak se bojím, až to není hezké. Takže by bylo pochopitelné, že se takovým věcem v psaní budu vyhýbat. A já ne. Ale také tomu moc neholduji. A další věc, kterou nečtu, ale píšu, je sci-fi.

Maskoti blogu: (budou přidáni jako obrázky)

STAMPS:
(Nemohla jsem si pomoci :) Jen kousek z mé sbírky)

Rozcestník - útvary

1. června 2012 v 22:10 | BaraCornellia |  Rozcestníky
Právě jsi se dostal/a na rozcestník. Slunce svítí nad tebou, pod tebou dupou pekelníci a ty se neomylně přibližuješ k jedinému rozcestníku literárních útvarů široko daleko - a bylo už načase. Sice s ním nepokecáš a společnost člověka by ti byla milejší, ale v krku tě pálí a ty už nutně potřebuješ vodu... Nebo něco na čtení. Tak s chutí do toho, poustevníku.

PS: Po kliknutí na některé odkazy vás rozcestník přesměruje na další rozcestník - tentokrát žánrů. Je to dlouhá cesta, no. A pokud se vám zdá, že je nějaký odkaz málo odkazový a nefunkční (jako například drama), tak se vám to nezdá. On tu totiž žádný takový odkaz není.

Romány
- neboli delší útvary, které jsem sesmolila nebo smolím

(Upozornění: nečekejte rychlé přidávání článku. Tato rubrika je závislá jak na mé chuti psát, tak na čtenářích. Čím méně čtenářů, tím delší pauzy mezi kapitolami, protože mě nikdo nebude hnát :) A to já holt potřebuji. Čas od času.)

- tudíž nenavazující útvary, někdy i několik let staré, ale opravené a vyšperkované

- pravděpodobně můžete úvahu objevit i mezi povídkami...

- nejsem sice básnířka, ale občas mi vesmír sešle nápad a já vymyslím nějakou koninu ;)
A mám ráda haiku! I když netradiční.

- třicetidenní, týdenní apod. literární výzvy - ať už formou krátkých úvah nebo mikropovídek

Fan Fiction
- najdete zde mé staré literární počiny

Drama
- zatím nefunkční, ale na jedné divadelní hře pracuji

Rozcestník - Poezie

1. června 2012 v 22:09 | BaraCornellia |  Rozcestníky
Jak jsem již řekla: nejsem básnířka. Na to jsou tu jiní. Vždycky jsem obdivovala kamarádku Kami, jak mistrně zvládala za každé situace něco složit. Taková já nejsem. Nějakou básničku složím jednou za uherský rok. Ale posuďte sami.

- neobyčejně obyčejné básně
- Hokku... aneb Psát haiku ve jménu Japonska
Netradiční, moderní forma. Moc nečekejte přírodu.