Červen 2010

Světlo v duši nenarozených - Den talentů

24. června 2010 v 11:13 | BaraCornellia |  Úvahy
Celý Londýn již spal hlubokým spánkem, jen já ještě nebyla tam, kde jsem měla být.
Nestíhám, přijdu pozdě, proběhlo mi hlavou. Johnny už na mě čeká, bude mít starost.
Běžela jsem ulicí a doufala, že jdu správně. Ztěžka jsem oddechovala, nohy mi začínaly vypovídat službu a slova mi vířila hlavou. Najednou jsem uslyšela smích dětí. Oči mi sklouzly do dvou dětských tváří, které se zničehonic objevily přede mnou. Co tu dělají tak pozdě?
Jsou to dvojčata, pochopila jsem. Holčička a chlapeček. Měli zlaté kudrlinky a modré oči, z kterých jsem měla pocit, že mi vidí až do duše. Nemohlo jim být víc než šest let.
Mé dvacetileté já mělo chuť je ochraňovat, ale i rozběhnout se pryč, abych stihla dojít domů.
,,Ať se rozhodneš jakkoliv, budeš brzy s námi.'' řekla holčička a uculila se. Vyděšeně jsem se na ní podívala.
,,Prosím?'' otázala jsem se, ale zmizela. Podívala jsem se po jejím bratrovi, ale ten se vytratil také. Zůstala jsem ohromeně stát.
,,Nesmysl.'' zasmála jsem se rozpačitě. Už dlouho nevěřím na pohádky nebo horory.
Zahnula jsem za roh, ještě nepozorná a zamyšlená. Oslnila mě světla, ozvalo se zaskřípání brzd a já ucítila náraz. A pak byla všude tma.
Otevřela jsem oči a zamžourala do jasného světla. Pak světlo pohaslo a já zůstala v temné místnosti. Neviděla jsem stěny, proto jsem vstala a začala nahmatávat dveře, ale vždy jsem mávla rukou naprázdno. Vztekle jsem šátrala kolem a přemýšlela, jestli může existovat místo, kde je taková tma a nejsou tam stěny. Potřásla jsem hlavou, abych zahnala paniku, která mi otupovala mozek. Hledala jsem už dlouho, když se v dálce objevilo světélko. Nohy se rozeběhly, aniž bych jim dala povel, ale nebránila jsem jim. Pocítila jsem úzkost, že narazím do zdi. Mé tělo se ke světlu rychle přibližovalo, cítila jsem radost a šťastně jsem se rozesmála. Světlo se začalo zvětšovat a já se zastavila, chtěla jsem běžet pryč. Než jsem stačila udělat jediný krok, světlo mě pohltilo. Cítila jsem se menší a menší. Z hlavy se mi vytrácely myšlenky a vzpomínky.

Ve varšavské porodnici právě jedna matka přivedla na svět své dítě. Cítila se šťastně a unaveně. Nevěděla, že vzala někomu život, protože tím i někomu život dala.
,,Je to krásná holčička.'' řekl doktor jejímu manželovi.
Muž oné ženy se šťastně otočil na dvě dětská tělíčka, která se k sobě choulila na jedné pohovce.
,,Je to holčička, slyšíte? Máme holčičku!'' oznámil jim.
,,My víme.'' usmál se ďábelsky chlapeček a pohlédl na svoji sestru. Její modré oči se opravdu dívaly až do duše.

Nemůžeme chápat, co se s námi děje po smrti. Nevíme, kdy a proč umíráme. Narodíme se a umíráme, umřeme a narodíme se. Ti, co pochopili, co je smrt a co je po ní, nám to už nikdy neřeknou. Tak to s námi osud zamýšlel. Je vše jen náhoda nebo existuje někdo, kdo nás řídí jako loutku? Hlídá nás anděl strážný? Lidé si kladou spoustu otázek a i ti nejlepší vědci nedokáží odpovědět. Nostradamus a spoustu dalších proroků a věštců nám dal další věci na přemýšlení. Podle Nostradama vědci objeví a pochopí lidskou duši. Máme se tohoto objevu bát? Poskytne nám tento objev vysněný elixír mládí? Lidé touží po nesmrtelnosti, ale já věřím, že je to prokletí. Údělem člověka bylo narodit se, žít a zplodit potomky a zemřít. Znamenal by věčný život více násilí, zloby a kriminality?
Můžeme jen doufat, že lidská duše je příliš složitá, než aby ji lidé pochopili.