Únor 2010

2. Gaia

15. února 2010 v 18:29 | BaraCornellia |  Vysněný svět Sen
Upozornění: V povídce se stále nachází chyby. Opravím ji později.

,,Fájn, tohle je teda fákt vtipný!'' zakřičela jsem. ,,Kolikrát mě sem ještě přesunete?'' Měla jsem strach, protože jsem nevěděla, co se to se mnou děje, kde se to najednou objevuji. Za mnou se ozvalo chichotání. Zprudka jsem se otočila a podívala se do zelených očí asi stejně staré dívky, jako jsem byla já. Mě je 14. Dívka se zazubila, tím odhalila bělostné rovné zuby. Musela jsem se usmát taky, i když jsem se jí bála. Nevěděla jsem, kdo to je, co mi chce a jestli je to škodolibý nebo upřímný úsměv. Bylo to těžké poznat, protože se tvářila jako vlk v rouše beránčím. Měla hnědozelené šaty, které vypadaly, jako kdyby byly vytvořené z kořenů stromů. Měla jsem chuť na ně sáhnout, ale odolala jsem. Její boty nebyly vidět, protože byly schované za kořeny. Tílko vypadalo jako vytvořené z listí. V hnědých vlasech měla také zapletené listy.
,,Ahój.'' řekla dlouze. ,,Co tu řveš? Jsme v lese, to se nedělá.'' Zakroutila hlavou.
,,Ehm, promiň. Já-nevím-kde-to-jsem!'' řekla jsem.
,,No...vy byste tomu mohli říkat: Země snů.'' řekla a zahihňala se.
,,Co?'' vyjekla jsem.
,,My tomu říkáme prostě Sen. Ne Země snů, Snová země, Usínající země. Prostě Sen.'' odpovídala trpělivě. ,,A ty jsi naše Světlo.''usmála se.
,,Zopakuj to.'' zavrčela jsem vztekle.
,,Jsi naše Světlo.'' zopakovala pokorně dívka. ,,A já se jmenuji Gaia. Těší mě!''
,,Ne, já nejsem Světlo. Jmenuji se April.''
,,Jo, já vim.Ale jseš i Světlo.'' změnila tón hlasu.
,,Vysvětlíš mi to?'' zeptala jsem se. S úsměvem zakývala hlavou.
,,Můžeš taky tomu říkat Dobro. Pak je Tma neboli Zlo. A ty a Tma jste ti, co tenhle svět založily. Nevědomky. Ty jsi odešla na Zemi a už jsi se nechtěla vrátit. Tma odešla také, ale když zjistila, že ty nechceš znovu začít snít, přisla. A nabírá moc. Jsi jediná, kdo nám může pomoc. Hodně štěstí.'' ukončila mnou nepochopený příběh.
,,A neměla bych být já Tma? Vždyť ke snění musí být tma. Já bych v osvětlené místnosti neusnula.'' začala jsem pronášet své připomínky. Zakroutila hlavou.
,,Za druhé!'' pokračovala jsem, než mi stihla odpovědět nahlas. ,,Jak jsem mohla vytvořit něco, o čem nemám ponětí?'' Nadechla se, aby mi odpověděla, ale já jsem pronesla poslední otázku. ,,Jaká moc a proč zrovna já musím pomáhat?''
,,Pustíš mě už ke slovu?'' zeptala se trochu uraženě.
,,Samozřejmě. Mluv.''
,,Dík.'' usmála se. ,,Ty jsi spala, když jsi to vytvořila. Vlastně, jsi to nevytvořila všechno. Jen jsis to vysnila. Sny tu byly mnohem dřív než ty.''
Nechápavě jsem dala hlavu na stranu a několikrát zamrkala. ,,Zopakuj to,prosím!''
,,Jsou jen - nebo spíš byli jen - pět lidí, kteří uměli doopravdy snít. Ty a Tma patříte mezi ně.''
,,Hodně lidí umí snít.''řekla jsem. Tenhle sen mě začínal unavovat. Byla to hloupost, nic nedávalo smysl. Kdy už konečně zazvoní budík?
Zasmála se a já znovu nervózně zamrkala. ,,Samozřejmě! Jenomže při svém snění nezdokonalují naši planetu.''
,,Jak to myslíš? Jak zdokonaluju vaši planetu? A o jaké planetě mluvíme?''
Zahihňala se. ,,O té, o které ti celou dobu povídám. Planeta Sen.''
,,Aha.'' docvaklo mi to konečně.
,,Než lidé začali doopravdy snít, byl Sen je prázdnota. Něco jako zrcadla.''řekla zamyšleně a odmlčela se. Pak pokračovala. ,,Víš, co vidíš v zrcadle, když do něj koukneš?''
,,Jasně!'' řekla jsem lhostejným tónem. ,,Sebe.''
,,Nebo?'' zeptala se Gaia a pohrdavě si mě změřila. Vypadalo to, jako kdyby se ve mě zklamala.
,,To, co je kolem mě. To co držím, to u čeho jsem.''
,,Věci?'' zeptala se Gaia s nadějí v hlase.
,,Ehm...'' zapřemýšlela jsem. ,,I lidé nebo zvířata.''
Usmála se. Nejspíš se jí ulevilo.
,,Nejsi zas tak beznadějnej případ.'' řekla spokojeně. Chtěla jsem jí něco odseknout, ale pokračovala. ,,Ano, vidíš tam spoustu věcí. A co se děje, když koukáš do temnoty.''
,,Já jsem někdy koukala do temnoty?''
,,Představ si noc. Tmu. Co slyšíš? Co vidíš?'' Při svých slovech se přestávala usmívat. Asi nechápala, že já nechápu jí. Nejspíš si myslela, že vysvětluje věc, kterou já už znám.
,,Ticho a klid. A vidím černě.''
,,Ty jses nikdy nezaposlouchala?'' řekla s nechápavým až šokovaným výrazem.
,,Ahá!'' vyjekla jsem, když mi konečně napadlo, co tím myslí. ,,Vidím spoustu věcí, které si já sama neumím vysvětlit. Lidé slyší ťukání na okno a mají strach, že je to strašidlo. Přitom je to jenom obyčejná větem ze stromu, která na okno naráží. Když se na okno člověk podívá, může vidět stín té větve. Někomu to může připomenout drápy, hned se proto schová pod peřinu, aby ho vlkodlak nenašel.'' vysvětlila jsem, co jsem pochopila. Můj hlas zněl vítězoslavně.
,,Vlkodlak?'' řekla skoro pobaveně.
,,To byl příklad.'' snažila jsem se svoje slova vzít rychle zpátky.
,,Ahá. Fájn, řekla jsi to dobře.'' řekla. Čekala jsem, že bude pokračovat, ale bylo ticho.
,,Tak co má bejt s temnotou a zrcadlama?'' protnula jsem tiché mlčení.
,,Jo, promiň.'' omluvila se. ,,Vlastně je tam jenom temnota, která působí jako zrcadlo. Člověk nevidí nic, ale temnota si dokáže najít to, čeho se bojí. To, co se mu stane nebo stalo. Osud se dá měnit, takže se neboj. Nedá se předvídat tak často.''řekla povzbudivě a usmála se. Vrátila jsem jí úsměv a poslouchala.
,,Takže člověk vidí to, co vidět chce. I když o tom sám netuší.''
,,Já rozhodně nechci vidět noční můry.''
,,Věř mi, že mi tvoje noční můry taky nemáme rádi.'' řekla vystrašeně.
Její slova jsem nepochopila, ale než jsem se stačila zeptat, co to znamená, začala znova mluvit.
,,Noční můry jsou temné strany lidí. To, čeho se člověk bojí. To, co člověk zažil. To děsivé samozřejmě.'' pronesla smutně. ,,Vše si to hledá temnota. Nebo vlastně lidé. Je tam prázdno, temnota nežije. Proto to znamená, že vše, co ve snech vidíme, je čistá fantazie.''
,,A co to má společného se mnou?''řekla jsem zmateně.
,,Ty jsi také začínala v temnotě. Jenomže pak se tvoje sny začaly stávat skutečností.''
,,Mě se sen nikdy nesplnil.''zavzpomínala jsem nahlas.
Gaia zakroutila hlavou, naštvaná, že jí zase nechápu. ,,Ale ne u vás! Tady.''
,,Ahá! Chápu.''
,,Nechápeš, jen se snažíš chovat slušně.''uhodla, ale pak mi nabídla vysvětlení. ,,Začínala jsi v temnotě, to už jsem říkala. Pak jsi začala ale doopravdy snít. A tvoje sny se začaly objevovat tady na planětě. Nebyla jsi jediná. Už tu pár věcí od jiných lidí bylo.''
,,Pokud chápu dobře, můžu si ve snu vysnít všechno a to se mi splní.'' zeptala jsem se a stále čekala na zazvonění budíka.
,,U nás ano.'' odpověděla Gaia.
,,Paráda! Kéž by tenhle sen byl pravej.'' zavýskala jsem.
,,Kterej?''
,,Tenhle.'' odpověděla jsem a ukázala kolem.
,,Tohle není sen, April.'' pronesla Gaia smutně. Přišla ke mě blíž a štípla mě.
,,Jak to, že jsem se neprobudila? Vždyť říkáš, že jsme na vysněné planetě.'' začala jsem zmateně a hladila si na ruce štípnutí.
,,Na vysněné planetě.'' odfrkla si. ,,To ano. Ale všechna ta energie, co tu je, tě drží tady.''
,,Takže se nemůžu probudit?'' zašeptala jsem. Najednou mi nebylo dobře od žaludku.
,,To jsem přece neřekla.''zašeptala Gaia potichu. ,,Proč šeptáš?'' Zasmála se. Mě to k smíchu nepřišlo.
,,Jak to myslíš?'' ptala jsem se už nahlas. ,,Jak to, že jsem ve snu, ale přitom nespím.''
,,Ty spíš, jenomže se nemůžeš probudit. Jsi ve své vysněné zemi. Ty jsi tu už několikrát byla, ale jenom jsi se koukala. Byla jsi spíš duch.''
,,Co to má znamenat? Kdy se budu moc probudit?'' zase jsem začala šeptat.
,,Klidně hned. Jenomže až usneš, zase se vrátíš. Jsi unavená, takže se odsud dostaneš, až nám pomůžeš.'' řekla a povzbudivě se usmála.
,,Budou mě hledat...'' začala jsem.
,,Nebudou.'' přerušila mě Gaia. ,,Tady čas platí trochu jinak.''
,,Jak se odsud dostanu?'' šeptala jsem.
,,Ty jsi mě neslyšela? Jsi unavená, zase usneš.''
,,Já nemyslím teď. Někdy jindy.''
,,Budeš se to muset naučit. Na to tu máme lidi.'' pobaveně se zazubila. Její vtip jsem nechápala.
,,Dobře, já vám tedy pomůžu.'' řekla jsem nahlas.
Zavýskala a vrhla se mi kolem krku. ,,Děkujeme, děkujeme, děkujeme!''
Já jsem jenom přikývla. ,,Vysvětlíš mi, jak funguje moje moc? A jaká je to moc?''
,,Jaká moc? Moc snít. Tu moc máme všichni, ale ty máš moc, vysnít něco pro jiné lidi. Zní to divně, já vím! Lepší je říct: Vysnít nebo pro naši zemi. Pochopíš až bude pravý čas. Některý věci se v tom budou protiřečit. Ale nezapomeň, že sníš. Takže není důležité všechno chápat.''
Pobaveně se usmála. Tenhle vtip jsem už pochopila. Jsem ve snu. Zvláštní pocit.
Otočila se a kráčela lesem dál, naznačila rukou, že jí mám následovat. Při cestě jsem nepromluvila a Gaia byla nejspíš moc zamyšlená, než aby si se mnou začala povídat. Šly jsme docela dlouho, nohy mě však nebolely. Gaia se koukala na svoje nohy a usmívala se. Nevnímala nic a nikoho. Nebo spíš nevnímala mě.
Najednou mě něco napadlo. ,,Může se tě na něco zeptat?''
Nejspíš jsem jí vytrhla z přemýšlení, protože jenom zabručela: ,,Hm...''
,,Ty jsi taky vysněná?'' zeptala jsem se nervózně. Slyšela jsem tiché zahihňaní. Nejdřív jsem si myslela, že ten význam pochopila špatně. Chtěla jsem jí ho vysvětlit, ale nakonec začala mluvit ona.
,,To není důležité. Jsou lidi, které sis vysnila.'' řekla a při těch slovech se začervenala. ,,Ale jsou i lidé,'' začala a pyšně se na mě otočila. ,, které si sem přichází snít. Sní tvoje sny.''
Otočila se zase zpátky a šla dál. ,,Pak je tu ještě jeden druh lidí.''snížila hlas do dramatického šepotu. ,,Snít se dá i s otevřenýma očima. To víš, že jo? Jenomže ten poslední druh lidí nesní tak úplně. Je tu jejich duše. Je zde i u svého těla. Upřímně, ti jsou ten pravý druh lidí. Oni se totiž můžou rozhodnout, jestli sem přestanou chodit. Jenomže jim se tu líbí.''poslední slova řekla vesele. Najednou jsem si nebyla jistá, co z nich je ona. Byla ta, co jsem si jí vysnila? Nebo sem chodila snít moje sny? Nebo jsem se koukala na duši nějakého člověka? Nejdřív se začervenala, pak byla na něco hrozně pyšná a nakonec chválila poslední druh, který sem chodí dobrovolně. ,,Duše lidí jsou super. Jenomže všechno má háček. I oni ho mají. Nepamatují si. Duše ano, ale lidé o nás nemají ani ponětí. Takže kdybys přiběhla k nějakému známému ze snu, on by se ti vysmál. Neznal by tě.''vysvětlovala.
,,Aha. To je smutný.'' politovala jsem je. Gaia jenom přikývla. Přeskočila obrovský klacek, který se jí postavil do cesty. Byla jsem tak šokovaná, že ho přeskočila, že jsem o něj sama zakopla. Nečekala jsem, že by ho přeskočila, když má šaty připomínající kořeny. Byly tak dlouhé, že jsem čekala, že se zachvílí zaryjí do země. Když uslyšela moje zaklení, otočila se. Ležela jsem na zemi.
,,Tys ho neviděla?''řekla a ukázala na klacek.
,,Promiň.'' zašeptala jsem a vstala.
,,Mimochodem...'' řekla, obešla pár stromů a mě nechala ležet na zemi. Vstala jsem a šla za ní. Nebyla slyšet ani vidět. Vyděsilo mě, že nedokončila větu. Obešla jsem skupinku stromů a málem narazila do Gaiy. Spatřila jsem vesnici ze svého snu. ,,...vítej doma!'' dořekla vesele.