Květen 2009

1. Podivná bouře

18. května 2009 v 17:09 | BaraCornellia |  Vysněný svět Sen
Upozornění: Povídka opravím později...

Blížil se červen a známky se začínaly uzavírat. Byl před námi měsíc výletů, školních akcí a bohužel někdy i pololetních testů. Jediná věc, v které jsem opravdu plavala, byl dějepis.
Ležela jsem na učebnici dějepisu. Moje krátké hnědé vlasy jsem měla jako vždycky rádoby uličnicky rozcuchané. Potichu jsem poslouchala výklad profesorky a čmárala si svým kocouřím písmem poznámky do sešitu.Měla jsem se narodit jako kluk, to bylo jasné. Bůh, jinak přezdíván ,,Má matka'', si to na poslední chvíli rozmyslel.
Misha do mě strčila a já jí věnovala znuděný pohled. ,,Co je?'' ozvalo se po třídě. Ohromeně jsem si uvědomila, že tento naštvaný hlas patřil mě. Co se stalo, už nešlo vrátit. Profesorka se na mě podívala a zaklapla knížku. Ve třídě bylo mnohem větší ticho, lajdáci neměli nohy na stole, dokonce už ani nehráli karty a děvčata si přestala prohlížet časopisy a lakovat nehty. Rozhlídla jsem se kolem a nahlas polkla. Misha se zachichotala a pobaveně se rozhlídla po třídě.
,,April,April...'' začala dějepisářka pomalu. ,,Takhle se do dalšího ročníku nedostaneš. Měla bys konečně otevřít oči a probudit se ze svého...velmi...dlouhého...snu!'' odsekávala, zatímco hledala svůj rozpis trestů. ,,Tady to máme!'' řekla spokojeně a ukázala prstem na řádek papíru.
,,Vykřikování - písemný trest a poškola.''
Mě osobně se udělalo nevolno a ostatním ze třídy nejspíš taky, protože všichni začali okamžitě psát výpisky. Dalo se říct, že Misha byla moje velmi dobrá kamarádka, ale když jsem teď sledovala její výraz, věděla jsem, že jsem se spletla. Do očí mi vhrkly slzy. Zazvonilo a já smetla do brašny s řetězy, klíčenkami a nálepkami všeho druhu, svoje učebnice. Vyčítavě jsem se koukla na Mishu, která žhavou novinku komentovala s Adrianou. Největší drbna na škole. Adriana se zná se všemi ze školy a je velmi oblíbená. Dávala jsem tomu jeden den, aby všichni věděli můj osud.
Ne! Deset minut! Do naší třídy totiž vstoupil Axel. Místní kulturista. Sportovec tělem i duší. Rozumu moc nepobral, za to ale dostal krásu a vypracované tělo. No né, že by mi na něm nějak záleželo. Fajn, byla jsem v tom až po uši. Ale kdo by o mě stál? A teď ještě míň, jelikož propadám. Jak už jsem říkala, on nemá moc rozumu, ale má zazobaný rodiče. Já také, teda jenom mámu, ale mě mamka nikdy nedávala vysoké kapesné. Vlastně si připadám šíleně chudá. Ne, dobře a teď po pravdě. Kapesného mám dost, ale mamka mi nechce dávat tolik, kolik já chci. Okouzlena jsem málem zapomněla, kde jsem. Axel se na mě zašklebil a šel k Adrianě. Ta mu něco zašeptala a ukázala na mě. Pak se ozvalo Mishy a Adrianino zachichotání. Polil mě pot. Bylo mi jasné, o čem se ta povedená trojice bavila. Vyskočila jsem se, překvapená svojí zuřivostí a chytla jsem Mishu za triko. Misha se na mě usmála a s obrovským klidem v hlase se mě zeptala:
,,Copak se děje?'' Vyrazila mi dech. Mluvila se mnou s takovým klidem, přitom věděla, že jsem slyšela, jak mě pomlouvala. Nepomlouvala, komentovala a to mi vadí také. Vím, že jí moje propadání je líto, ale co ona mohla udělat, napadlo mě najednou. ,,Nic.'' zašeptala jsem. ,,Promiň, nic nepotřebuju.''
Otočila jsem se k ní zády a běžela na chodbu.
,,Helemese! Koho nám to sem čerti nesou?'' ozvalo se za mnou.
Vztekle jsem se otočila a málem ztratila rovnováhu. Polly, nejlepší kamarádka Adriany a roztleskávačka, která má obrovský zájem o Axela, se elegantně opírala o skříňky. Sklopila jsem oči. ,,Co potřebuješ?'' zeptala jsem se klidně a sebrala všechnu odvahu, abych jí mohla pohlédnout do očí.
,,Ty prej propadáš.'' řekla. Její tón hlasu jí bral všechnu eleganci a mě dal více odvahy. Měla jsem chuť po ní skočit. Najednou zvedla ruku a začala na prstech sčítat. ,,Takže to je dějepis, nedávno hrozila matikářka, že? A pokud si vzpomínám, tak plaveš i ve fyzice. Samozřejmě! Vždyť to patří k matice.'' uchichtla se stejně pichlavě jako Adriana. Větší lež jsem nikdy neslyšela. Vlastně ano, já takové lži používám k mamce denně. Fyzika mi jde a v matematice jsem borec. Zamračila jsem se,otočila se a zbaběle jsem zdrhala ze školy. Sice jsme měli teprve druhou hodinu, ale bylo úterý a já měla šanci se na celý zbytek týdne ulít ze školy. Chytila jsem se příležitosti a řítila se domů.

Skočila jsem na postel, která úzkostlivě zasténala. Přetáhla jsem si přes obličej mou děravou a přesto oblíbenou deku a snažila se schovat před světem. Slyšela jsem vrznutí dveří, ale nevšímala si toho. To bude asi chůva. Mamka je hodně zaměstnaná a má vysoký plat. Doma se moc nezdržuje a tak máme plný dům chův, služek a uklízeček. Náš dům je také plný květin, mamka totiž miluje růže, narcisy a slunečnice. Na růže mám ale já vyslovenou alergii. Už jako malá jsem všechny růže v mém pokoji vyhodila oknem. Na spoustě mých věcí jsou slunečnice a na zahradě máma pěstuje narcisy. Samozřejmě, že si mé šaty se slunečnicí nikdy na sebe nevezmu, protože mi už stejně nejsou, že můj penál už jsem dávno dala kamarádce a mé boty už sežral pes. To je další věc, kterou matka miluje. Patří mezi ně psi, kočky a všechny druhy papoušků. Papoušky bohudík nemáme. Koček je tolik, že je nemůžeme mít v bytě, proto je má matka alespoň na chatě. Mimochodem, když už jsme u toho, moje matka má tolik bytů, chat a domů, že ani neví přesně kde. A další perlička z mého života: Bojím se psů. Když jsem byla ještě hodně malá, pokousal mě Todd, matčin nejoblíbenejší pes. Už ho nemáme, máma ho nechala utratit. Ale ne proto, že mě pokousal. Jizva na mé noze naštěstí není moc vidět, ale ten moment děsu a bolesti se nedá zapomenout.
,,April?'' ozval se jemný hlas. Odkryla jsem deku a koukla do modrých očí mé chůvy Sindy. Je jako moje vrba. Má mě ráda,já ji a dokáže mi vždycky pomoct. Byl to jediný cizí člověk v domě, který mi neříkal madam nebo slečno.
,,Copak ti je?'' usmála se povzbudivě.
,,Nic.'' zalhala jsem a na jazyku jsem pocítila slanou chuť slz. Pláču? Jak dětinské.
Sindy si ke mě sedla a začala mě hladit po vlasech. Najednou mi slzy přestaly připadat dětinské a já se rozvzlykala. Vrhla jsem se jí kolem krku a plakala. Věděla jsem, že to nic nevyřeší, ale ze vzteku i smutku je dobré se vybrečet. Sindy mě pevně objímala a šeptala mi do ucha utěšující slova.
,,Ony jsou tak zlé!'' řekla jsem mezi vzlyky. ,,A já myslela..fňuk...že jsou to kamarádky!''
,,Nejlepší lék na smutek---''
,,Já nejsem smutná!'' vykřikla jsem.
,,Samozřejmě, že nejsi.'' usmála se nechápavě Sindy. ,,Ale měla by jsi se vyspat.''
Odešla a já zůstala v pokoji sama.Bylo najednou takové ticho, až se mi málem rozkočila hlava. Už jsem neplakala, ale byla jsem tak unavená, že jsem nakonec Sindy poslechla a lehla si. Nevím, kdy přesně jsem usnula, ale v ten okamžik se mi změnil život.
Nejdříve byl můj sen jako každý jiný. Šla jsem po nějakém lese, vše kolem bylo tak jasné, barvy svítily a slunce pálilo. Ale přece tu bylo něco temného. Popadl mě zvláštní pocit, že to není sen. Bylo mi dobře, nejspíš kvůli tomu, že jsem zapomněla na svoje problémy. Měla jsem trochu strach. Vždy, když se mi ve snu objevil les, viděla jsem vlkodlaky. Vlkodlak je podle mě vlk a vlk je pes. A já se psů bojím. Šla jsem dál a doufala, že tento sen je výjímkou. Vždyť se říká: Vyjímka potvrzuje pravidla. Zjistila jsem, že je kolem mě je čím dál více a více světla. Přešla jsem z lesa do nějaké vesnice. Strach,který mi až doteď svíral útroby,povolil. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu šla dál. Domky byly dřevené i z cihel,se spoustu barev i obyčejné.Nevím proč, ale nejvíce mě okouzlila houpačka. Nehoupala jsem se na ní už ani nepamatuji. Je to jenom sen, nevadí, že se pohoupu, proběhlo mi v hlavě. Chtěla jsem svoje přání jít vykonat, ale místo toho jsem vzhlédla. Na kopci jsem spatřila hrad. Zastavila jsem se a kochala se jeho krásou. Podobal se zámkům z pohádek. Vypadal trochu strašidelně, ale chyběla mračna a vrány. Kdyby se tam jeden z těchto znaků objevil, mohla bych si domyslet, že v něm žije nějaká nestvůra. Najednou jsem překvapeně zamrkala. Zdá se mi to nebo ty obrysy zámků světélkují? Vzpomněla jsem si na malé víly, které kolem sebe práší zlatý přášek. Vypadal jako pyl. Víly z Petra Pana díky tomuto prášku mohly létat. Kolem našedlých hradeb poletoval prášek. Nebo to z dálky tak vypadalo. Rozhlídla jsem se kolem. Doufala jsem, že se neprobudím a budu v tomto nádherném snu stále. Když jsem o tomto nápadu chvíli přemýšlela, napadlo mě, že tenhle sen vlastně nemá pointu. Nejsou tu lidi, vlkodlaci. Je tu jenom krajina. Jsou sny, ve kterých jsou jen krajiny. Jenomže dneska mi to přišlo divné a já jsem začala doufat, že se probudím. A to jsem asi neměla dělat. Všechny barvy, které jsem tam zahlédla, se zamotaly do jednoho chuchvalu barev. Než jsem si to dokázala prohlédnout, vybouchlo to. Vylekaně jsem běžela k lesu, když jsem zjistila, že vše kolem hoří. Místo hradu zbyl jen černý kouř, domy hořely a kolem domů byla krev, ale lidé jsem nikde neviděla. Upřímně jsem byla ráda. Ohlédla jsem se po houpačce. Bylo to jediné místo mimo lesu, u kterého nehořelo. Jako kdyby někdo kolem houpačky nakreslil neviditelné pole,které chrání před ohňem. Slyšela jsem zavytí a zastavila se. Dohnala mě panika. Otočila jsem se a běžela k houpačce,kde jsem přeskočila oheň a sedla na ní. Něco mě odkoplo,proto jsem si nemohla sednout. A houpačka se dál houpala jako splašená. Neviděla jsem, co to vyje, ale všimla si stínů, které se kolem proháněly. Se zasyčením se odskočila o krok dál - popálila jsem si malíček. Zakryla jsem si oči,zavřela je a pak zprudka otevřela.Stála jsem na své posteli, cítila jsem totiž, jak mi změklo pod nohami. Spustila jsem ruce k tělu a sklesla na polštář. Proč jsem stála? A proč mám stále popálený malíček? Vylekaně jsem koukala na prsty mé levé ruky. Bylo mi do breku. Cožpak to nebyl jen sen? Nechtěla jsem znovu usnout, stejně už bylo pět hodin. Vstala jsem a šla si pro vodu. Úplně mi vyschlo v krku, nebylo pochyb, že to má co dočinění s tím ohněm. Vrátila se do pokoje se skleničkou, zapla na maximum rádio a vyhrabala notebook. Zapla jsem ho a začala vyhledávat na internetu informace o plnění snů. Nejdřív se mi tam objevilo, že někdo hrozně chtěl být zpěvačkou a teď je uklízečka a je spokojená. Že se jí splnil sen, i když já jsem si řekla, že se její sen spíš obrátil. Nacházela jsem i témata k předtuchám a jejich vyplnění. Nějakej člověk ve snu viděl zloděje u své sousedky, den po tom byla tím zlodějem doopravdy zabita. Zamyšleně jsem si ten příběh pročítala. Pořád to není ono. Našla jsem stránku plnou podobných příběhů a prostě zmáčkla tisk. Z tiskárny začal vyskakovat papír za papírem. Skočila jsem na postel a začala si číst časopis. Rytmické přehazování papírů tiskárny jsem po chvilce přestala vnímat a zase se věnovala časopisu a rádiu. Měla jsem zatáhnuté závěsy na oknech a zavřené dveře, jediné světlo v místnosti vycházel z lampy. Ta ale najednou zhasla a mě spolkla tma. Vyskočila jsem a odtáhla závěs.V ten okamžik se místnost zalila denním i úmělým světlem. Lampa už totiž znovu zářila. Nechápavě jsem zakroutila hlavou,přešla k tiskárně, které mezitím přestala tisknout a v šoku jsem upustila časopis. Na všech papírech byla ta vesnice, hrad a les ze snu. Zavřela jsem oči a znovu je otevřela. A samozřejmě! Obrázky z papírů zmizeli a nahradil je text. Oddychla jsem si a ze zvědavosti se podívala na hodiny. Kdybych měla v ruce můj časopis, byl by znovu na zemi. Bylo osm hodin večer. Dala bych svoje nové boty za to, že ještě před pár minutama bylo pět hodin. Z rádia se místo veršů a tonů začalo ozývat chrastění, škřípání a podobné zvuky. Šla jsem blíž, abych jej mohla vypnout. Když v tom se z rádia ozvalo zavytí. Rychle jsem to vypla a vyběhla z pokoje. Sindy pletla něco v obývacím pokoji. Sedla jsem si vedle ní a aniž bych to tušila, snula jsem. Ten den se mi už další divný sen nezdál. A i kdyby ano, nepamatovala jsem si ho!

Probudila jsem se druhý den docela pozdě a šla si dát něco k obědu. V lednici bylo prázdno, tak jsem se převlékla z noční košile do kalhot a trika a šla jsem do McDonaldu. Domů jsem si nesla hamburger, tunu hranolek a colu. Doma v obývacím pokoji jsem to spokojeně hodila na stůl a zapla si k tomu televizi. Cvak, slyšela jsem hned, jak jsem zmáčkla čudlík na ovladači.
,,Celá Země se otřásá náporem přírodních pohrom.'' hlásal vyděšeně hlasatel. Cvak! Znuděně jsem přepla na další kanál. ,,Hurikán,zemětřesení,záplavy...''ozval se ženský hlas. Cvak!
,,V celém státě řádí bouře, doporučujeme nevycházet ven.'' Než se stačilo ozvat další cvak, vypadl proud. Našla jsem svíčky a zápalky. Světlo svíčky osvětloval jen malý kruh kolem mě. Čekala jsem, že se pomalu začnou rozsvěcet i další svíčky, myslela jsem, že to udělají služky.
Když se kolem mě žádný pohyb doprovázející světlo neobjevil, šla jsem se svíčkou v ruce na zahradu. Všimla jsem si dalšího světla před sebou. ,,Haló?'' ozvalo se ze tmy. ,,April? Ach, pojď ke mě!'' Přišla jsem blíž k Sindy,která se koukala ven prosklenými dveřmi. V prvním okamžiku jsem si myslela, že jsou přes ně zatáhnuty závěsy. Pak jsem si ale všimla, že jsou odkryté. Proč je tedy taková tma? Když jsem byla tak blízko Sindy, uvědomila jsem si, že se v jejích očích zrcadlí strach s panikou a naprostým nepochopením něčeho zvláštního.
,,Děje se něco?'' zašeptala jsem.
Sindy se na mě podívala a pousmála se. Její oči však svůj stav nezměnily. ,,Já...Nejsem si jistá, April. Opravdu si nejsem jistá.''odpověděla a ustoupila, abych se mohla kouknout ven.
Venku byla tma jako v noci, černočerné mraky tvořili na nebi vír. Nebylo vidět ani živáčka, na silnici byla námraza. Ze zvědavosti jsem otevřela dveře, i když mě Sindy chtěla zastavit. Čekala jsem, že se otřesu zimou, místo toho jsem se cítila jako v sauně. Okamžitě jsem zavřela dveře a šokovaně se podívala na Sindy. ,,Vždyť je venku námraza!Proč je tam takové horko? Proč ten sníh netaje? Jak to, že není vidět sluníčko?'' metala jsem na ní otázky. Sindy se na mě zoufale podívala a pokrčila rameny. Blýsklo se, ale neozval se žádný hrom. Sindy se koukla z okna a zalapala po dechu. Měla jsem oči upřené na ní, takže když jsem se koukla, co jí tak vyvedlo z míry, nemohla jsem dýchat také. Venku bylo zase světlo, led zmizel a lidé se znovu odvážili vyjít z domů. Nic neobvyklého. Všechno znovu zapadlo do starých kolejích. Sindy šla uklízet a já jsem šla do pokoje, abych si pustila hudbu. Pustila jsem rádio a začala si číst nově koupený časopis. Po chvilce jsem se podívala z okna a zjistila, že je bouřka. Tentokrát však byly slyšet hromy, pršelo a blesky se na nebi klikatily. Vytáhla jsem ze šuplíku blok a tužku s gumou, zachumlala jsem se do peřiny, kde jsem začala kreslit blesky z mraků, které jsem viděla. Pak se zablýsklo hodně a trvalo to asi pět sekund, než osvětlený pokoj ztmavl. Šla jsem blíž k oknu, ale nikde nic neobvyklého. Zablýsklo se znovu, tentokrát to však bylo kratší. Pokrčila jsem rameny a šla si znovu sednout do postele. Kreslila jsem dál, ale blesky, pravidelný zvuk dešťových kapek dopadající na parapet a čím dál tiší hromy, mě ukolíbaly k spánku. ,,Zapluju do země snů.'' zašeptala jsem do prázdného pokoje. Byla jsem spíš v tranzu. Ležela jsem a oddychovala. Myslela jsem si, že spím. Že se mi zdá takový ten prázdný sen, ve kterém nic nehraje roli, který si člověk druhý den nepamatuje. Čekala jsem, že se brzy probudím, protože se mi takové sny zdávají před probuzením. Po chvilce jsem otevřela oči, myslela jsem, že se objevím doma v postel. Místo toho, jsem byla v další noční můře. Stála jsem v lese a byla si jistá, že po pár krocích se objevím ve vesnici se zámkem. Jediné, co se změnilo, bylo ticho. Vlastně tu žádné ticho nebylo. V dálce jsem slyšela lidi a zvířata.